Rolwaling - reportáž Jany Hlaváčkové
Nepál, Rolwaling 2010 - Jana Hlaváčková
Konečně jsem na letišti. Praha – Ruzyně , 4.10.2010. Je nás tu deset, 7 chlapů a tři ženy. Letíme do Nepálu na výlet. No, výlet bude trochu delší. Chceme projít údolím Rolwalingu a přejít sedlo Tasi Lapcha ve výšce 5750 m, což je docela vysoko. Tenhle trek si vymyslel kamarád Míla, který je už touto dobou v Kátmandú s dalšími dvěma členy naší expedice – Danou a Láďou (jinak Sucháči). Nás deset členů expedice se vlastně ani moc nezná. Právě nás čeká let přes Kyjev do Dillí a Kátmandú. Jsem nervozní a mám strach. NIKDY JSEM NELETĚLA LETADLEM, NIKDY JSEM NEBYLA VE VYSOKÝCH HORÁCH A NIKDY JSEM TYHLE LIDI NEVIDĚLA. Rozdělujeme si na letišti asi 10 kg brýlí pro Nepál, které jsem dostala od společnosti Namasté Nepál. Alespoň nějaký dobrý skutek. Boucháme šampáňo a seznamujeme se. Většina lidí je z Kolína, Dana z Rokytnice a já vidlák z Prahy:). V Kyjevě na letišti jsme zjistili, že se Jindrovi ztratily řízky od manželky, škoda. Pivo v Kyjevě na letišti chutná i bez řízků. V letadle do Dillí většina z nás spí a let přežije v pohodě. I já, přesvědčuju se, že sedím v autobuse. Další let do Kátmandú je krátký a v pohodě. Jsme v Nepálu. V Kátmandú nás čeká Míla se Sucháčema, vízum za 40 dolarů, autobus, květinové věnce a vedro. Nečekala jsem takový hic. Všude binec, lidi, auta, rikši, taxíky, odpadky, psi…….zkrátka chaos. Hotel „Natur“ je nad poměry luxusní, koupelna, teplá voda,vana…jdeme na oběd s naším šéfem cestovky Govindou a dohadujeme podrobnosti treku i financí. Jsme dohodnuti, vyrážíme rikšou na Svajanbunát, abychom prožili PUDŽU,zapálení svíček za zdar výpravy. Je to krásný zážitek, všude modlitební praporky, Budhovo oči, mlýnky a hudba Om mani padme húm….Večer zavítáme do Toma a Jerryho, hospody, kde se v Kátmandú scházejí všechny expedice. A my jsme expedice! 13 lidí, nosiči, šerpové, kuchaři…. Půjdeme ne příliš vyhledávaný trek údolím Rolwalingu přes sedlo Tasi Lapcha do Thamé a přes další sedlo Ronjo Pass do Gokya, odtud dolů do Namche a Lukly. Smělý plán, na to, že průměrný věk naší expedice je asi 55 let. Nejmladší je doktor(31), nejstarší Marcel (60). Jenže náš zprvu nedůvěřivý šerpa Kami netuší, že všici jsou horští bardi, s vynikajícími zkušenostmi z Peru, Kavkazu ba i Nepálu. (Jen já mám zkušenost nejvýše z Dachsteinu). Konečně nadešel den D a my vyrážíme na náš trek. Jedeme z Kátmandú dvěma autobusy směr Dolhaka. Cesta je dost šílená, ale řidiči jsou mastři. Domlouvají se s pomocníky poklepem, silnice která se vine horami je místy velmi úzká a nechápu, jak se mohou vyhnout. Ovšem i skvělí řidiči končí na údajné silnici, která vypadá jako bahnitá řeka. Obrací autobusy a končíme v Dolhace, kde je náš první bivak. Naše žluté stany staví nosiči už za tmy , mrholí a čekáme na večeři (polévka a dal-bhát). Večeříme pod střechou lodže, ale spíme ve stanech.
8.10 .2010 První den treku Dolhaka 1745 m
Konečně vyrážíme na cestu. Jako každý příští den se budíme asi v 6 hodin, po snídani kolem sedmé (poridž,vajíčko,čaj) balíme a vyrážíme z Dolhaky v mracích a mlze dolů k řece . Z výšky 1745 m klesneme do Singati 950m. Naši nosiči ( podotýkám že jsou to 15letí kluci, kteří prý za odměnu mohou pracovat jako portři a každý nese nejméně 35 kg) si rozebrali batohy, my kráčíme nalehko s holemi a v pohodě míjíme vesničky, rýžová políčka, zelené svahy s banánovníky, zkrátka subtropický ráj. Na louce v lese nám naši kuchaři připravují oběd a my si připadáme až nepřístojně se všemi těmi službami. Okukují nás děti, které mají na starost kozu a pár krav. Jsou krásné, okaté a skáčou panáka, jako děti v Čechách. Cesta se vine podél řeky. Do Singhati dorážíme odpoledne, ale kluci nosiči tu ještě nejsou. Musíme nějak srovnat krok, jsme trochu rozladěni, tempo nám připadá příliš pomalé. Táboříme u řeky na písčitém břehu, využíváme možnost koupele, jen dámská část expedice si neuvědomuje, že koupačka na Evu nenechává klidnými místní omladinu. Sice schované za balvany pereme prádlo, koupeme se, jenže nad námi je most (už plný místních vesničanů). Večeříme ve stanu na kolenou a chechtáme se, zpíváme české lidové a je nám dobře.
9.10.2010 Druhý den treku Singati 950 m
Balíme, snídáme a vyrážíme nad koryto řeky. Stavíme se ve vesnici Suri – Dhombam, kde náš guru Míla rozdává fotky místním, které fotil před dvěma lety jeho kamarád. Je to dojemné setkání, kolem běhají děti a srocují se dospělí. Kupujeme od vesničanů ryby, které nám výborně připraví na ohni místní mladá paní a zpestřujeme si jídelníček . Navazujeme kontakt s dětmi, které mluví dobře anglicky a je nám moc hezky. Oběd zapíjíme samozřejmě místním pivkem, je teplo a je příjemné dodržovat pitný režim. Odpoledne docházíme do Jagatu (1202m), krásného tábořiště u řeky. Čeká nás zelený pažit, kde nám staví stany a spíme jako v bavlnce.
10.10.2010 Třetí den treku Jagat 1202 m
Vstáváme za deště, balíme a po snídani vyrážíme údolím řeky do mraků . Ze skal padají vodopády, vidíme pralesní floru. Zapisujeme čísla pasu do kontrolní knihy u vstupu do národního parku a pokračujeme dál vesničkou, kde malí kluci buší do kamenů a rozbíjejí je na štěrk. Zastavujeme a Míla opět rozdává fotky. Nakupujeme červené víno. Pomalým tempem se dostáváme k mostu přes řeku, kde naši kuchaři už připravují oběd. První parta – Dušan, Milan, Luboš, Dana už sedí, doktor „Rybízek“ spinká, Jarda Mádlik shání brouky a Šárka píše deník, stejně jako já. Zkrátka pohoda. Míjely nás dvě výpravy a my zase je, jinak žádní turisté, jen příroda, zeleno až oči přecházejí, divoká řeka…. Po obědě nás čeká asi 600 výškových metrů nahoru po skalních schodech a vzhůru políčky. Končíme výstup na krásné terase u malého budhistického kláštera s výhledem do kopců. Jsme ve výšce 1990 m v Simigeonu. U lodže , kde už chladí pivo, máme postavené stany na malé plošině a pod námi zelené údolí, krása. Navečer se otevřel pohled na sedmitisícovku Gauri Sanka. Nejen že funguje sprcha, ale dokonce tu mají i satelitní telefon a Wagi volá domů. Luboš s Milanem se naposledy holí, Šárka navazuje kontakt s místní dcerkou majitele lodže a večer se příjemně bavíme u veselého kalíšku. Jupí čerte, tenhle pozdrav nás bude provázet celý trek. Učíme ho našeho šerpu Kamiho, ale marně mu vysvětluju, co je čert. Zjišťujeme s Mílou, že Kami asistoval při natáčení našeho oblíbeného filmu Himalaya Karavana a taky zná Pala Barabáše. Večeříme v lodži rýži se zeleninou a i když venku prší, doktorovy průpovídky: „Dej si trochu banánů, bude ti stát po ránu“ nás udržují s veselým kalíškem ve skvělé náladě.
11.10.2010 Čtvrtý den treku Simigeon 1990 m
V noci prší, prší i ráno. Vlastně leje. Balíme v dešti, snídáme vajíčko a čekáme až přestane pršet. Čekají i Norové, kteří tu nocovali s námi. Zatímco doufáme že přestane lít, pánové z naší výpravy hodnotí přednosti dámské části norské výpravy. Doufáme, že nám nerozumí. Majitel lodže nám okolo krku váže žlutý khatag (šál) pro štěstí. Až do konce výpravy ho od této chvíle nikdo nesundá z batohu a opravdu nám štěstí přinese. Vyrážíme vzhůru pralesem. Potíme se, funíme , kolem cvrčci cvrkají jako blázen až nám z toho hučí v hlavě. Konečně došlo i na pijavice, skáčou na nás z trávy, mám ji na lýtku, mrchu. Oběd je nad pralesem, vaří nám taštičky Mo-Mo, placky a zeleninu, mňam. (Tedy mňam pro nás dámy, chlapy by si dali kus masa). Pokračujeme opravdovým pralesem, kolem visí ze stromů mech, je dusno a těžko. Do tábora se dostáváme kolem čtvrté. Mrholí, je zima. Kempujeme naposledy u řeky v Kharce (2795m). Využíváme s Šárkou řeku ke koupeli, ale je děsně studená. Sucháči se vytasili se sprchou, kterou s povděkem přijímají naši muži (ti se do řeky neženou). Večeříme v dřevěné boudě a chlapi konečně mají maso k naší (nás žen) hrůze z kozy, kterou koupili naši kuchaři ve vesnici a teď ji chudinku chladnokrevně zařízli.
12.10.2010 Pátý den treku Kharka 2795 m
Prší celou noc a je bouřka. Balíme v mokru, snídáme lívanečky, vajíčko a čaj. Dušanovi a Lubošovi není moc dobře. Vyrážíme vzhůru po řece, opět pralesem a bahnitou stezkou. Z mostu nad řekou vidíme tlupu makaků, jsou to první zvířata, která vidíme ve volné přírodě kromě krav a koz. Krajina se mění, ustupuje pomalu prales a objevují se skály. Šlapeme a šlapeme, tentokrát už máme hlad a těšíme se na oběd. Před mostem u řeky nás čeká tuňák, zelenina, těstoviny a teplý wilcome drink. Do Bedingu (3719m) docházíme v 16 hod. Honí se mraky a začíná pršet. Nad vesnicí je malý klášter, kam se v mlze vydáváme s Milanem a Mílou. Wagi s Lubošem už tam vyběhli a na rozdíl od nás něco viděli. Prší a je zima. Funím a začínám cítit výšku. Všichni zalézáme brzy do stanů a jdeme spát.
13.10.2010 Šestý den treku Beding 3719 m
Vstáváme do mrazivého rána. Je zima. Náš šerpa Kami je nastydlý a vůbec nevypadá dobře. Naštěstí máme doktora a Lukáš zachraňuje situaci paralenem a léky na kašel. Stoupáme už horskou krajinou do NA. Je jasný den a svítí sluníčko. Na horské louce se před námi objeví krásný velký čorten (velký kámen popsaný vytesanými modlitbami). Fotíme se u něj, je to úžasné místo, plné duchovní síly a je nám tam dobře. Nad námi vylézají zasněžené sedmitisícovky. Obcházíme pokorně čorten ve směru hodinových ručiček a tím se modlíme. Do Na je to asi 40 minut chůze a nemáme kam spěchat. Dorazili Sucháči s Jindrou a fotíme se všichni, velký čorten je magický kámen a všichni to tak cítíme. Jen Danča Suchá je hodně unavená a kašle, vypadá to, že bude nemocná. V Na je nádherně. Lodže jsou už prázdné, nastává nepálský podzim, kamenné ohrádky pro jaky a klášter. Sušíme si věci a čekáme na stany. Koupili jsme si pivko za 500 rupek a odpočíváme .Ve výšce 4191m budeme dva dny kvůli aklimatizaci. Konečně máme postavené stany, Sucháči vytahují svoji skvělou sprchu , dáváme s Dančou i hlavu, ale je zima,brrrrrrrrrrrr.Honem lezeme do péřovek . Noc je chladná, jdeme spát.
14.10.2010 Sedmý den treku Na 4191 m
Teplota ráno -2 stupně. Máme volný den v Na (4191m), KTERÝ VYUŽIJEME NA AKLIMATIZACI. Jdeme na výstup k jezeru Tscho Rolpa (4500m). Mraky , slunce, fouká vítr. Fotíme se u šedivého ledovcového jezera. Po sestupu mě bolí hlava, opět se projevuje výška. Danče Suché je blbě, má hrozný kašel a teplotu. Naštěstí máme dva dny odpočinku. Po obědě spíme, jen Luboš s Milanem vybíhají do 5000m na hřeben. Večeře je překvapení – pizza. V lodži u didi kupujeme jačí čepice a já náramek z tyrkysu (200 rupek). Jindříšek si opět (jako vždy) domlouvá spaní v lodži. Umí se usmát tak , že mu vždy vyhoví. Jeho máma Dušan bude spát zase ve stanu sám. Nemocná Danča přichází do lodže na večeři a zlatý kuchař jí vaří česnečku.
15.10.2010 Osmý den treku Na 4191 m
Vyrážíme z Na vzhůru, opět k jezeru. Cestu už známe, byli jsme tu včera a někteří již potřetí. U jezera začíná mrholit. Scházíme se u modré boudičky, je to něco jako kontrolní stanice, kdyby se jezero naplnilo vodou a hrozilo protržení přehrady. Svačíme a dává se do nás zima. Danča Suchá statečně šlape. Není jí vůbec dobře, ale Láďa jí podporuje a všichni věříme, že bude líp. Bivak je nad jezerem v kamenitém terénu asi 4585m. U jediné lodže pálí dvě mladé Nepálky jalovec, věší lungty (praporky) a děláme vše pro zdar expedice. Naši kluci nosiči vybíhají na kopec nad táborem , poslouchají muziku z rádia a tančí. Snažím se navázat kontakt a bavíme se o tancování a smějeme se spolu. S Šárkou a Mílou vyrážíme nahoru k jezeru, ale je chladno a prší. Odpoledne vychází slunce a Danča (Rokytnice) s Mádlíkem jdou nahoru údolím fotit romantický západ slunce. Bolí mě hlava, jinak v pohodě. Danče Suché je snad trochu líp.
16.10.2010 Devátý den treku Bivak nad jezerem 4585m
Budíme se do chladného rána, balíme a vyrážíme vzhůru na ledovec. Lezeme po kamenech, kolem se otevírají pohledy na zasněžené hory. Cesta je nekonečná, obrovské kamenité morény nás obklopují a lezeme nahoru, dolu. Máme bivakovat pod velkým balvanem, který se zdá být na dosah ruky. Omyl! Obrovské morény kolem, ledovec, kameny , padající lavina…Orientujeme se podle kamenných mužiků, ale horší se počasí. Sněží, je zima, mlha, ani nevíme kudy jít. Nevidíme zbytek naší skupiny , ale nemůžeme čekat, protože bychom zmrzli. Konečně nosiči zastaví a hledají místo pro bivak. Mezi šutry se to zdá nemožné. Hustě sněží a docházejí ostatní členové skupiny. Míla se moc zlobí, že jsme se roztrhali. Má pravdu, je nám to líto, ale museli jsme jít. Dostáváme čaj, polévku a lezeme do stanů. Spíme ve výšce 4785m. Obdivuji naše nosiče, kuchaře i šerpy. Jsou milí a stále nám poskytují full servis. Rozhodně nemají vybavení jako my, roztrhané kecky ve sněhu a težký náklad, přesto zvládají svoji práci s pokorou a úsměvem.
17.10.2010 Desátý den treku Bivak v morénách 4785 m
Vstáváme do zimy a sněhu. Stany jsou úplně mokré, balíme i mokré spacáky a vyrážíme vzhůru na ledovec. Dopoledne je trochu vidět, bohužel jen nekonečné hromady kamení a morénu. Výška je už znát. Nemůžeme nic jíst, kameny pod sněhem kloužou a musíme dávat pozor, abychom neslítli. Obdivuju medvěda Marcela a Mádlika, jak to zvládají. Kolem druhé opět začíná sněžit. Zachraňují nás pláštěnky, jinak bychom byli úplně mokří. Místo na bivak stále v nedohlednu. Jdeme přes zasněženou pláň a před námi hromady kamení. Je to neuvěřitelné, ale nosiči nám tu staví stany. Všechno je mokré, je vlezlá zima. Dostáváme do stanu teplou polévku a čaj a spíme ve výšce 5318m. Sněží celou noc.
18.10.2010 Jedenáctý den treku Bivak v kamenech 5318 m
Ráno nás budí rány do stanu. Nevím co se děje, nechci vstávat, nechci nic, jsem unavená. Nosiči nám shazují sníh ze stanu. Kuchaři jsou tak zlatí, že nám podají čaj až do spacáku, k tomu misku rýžové kaše. Je mi na blití, nepozřu ani lžičku. Už dávno si s Dančou neříkáme jak jsme krásné a jak nám to sluší. Mám oteklé oči tak, že skoro nevidím. Musím vylézt, jsem poslední, kdo si balí věci. Kamarádi už jsou na cestě. Obdivuju naše kluky nosiče, kteří to absolvují v keckách. Čeká nás pořádná štreka vzhůru, kameny, sněhem a štěrkem. Naštěstí se otevírá modré nebe a sápeme se kamenitým žlabem podél lana, které jistí hlavně naše nosiče. Stoupáme téměř kolmo vzhůru, pomalu sněhovým polem, kde šerpové přejišťují trhliny. Slunce začíná pálit a paprsky se odrážejí od bílého sněhu. Poslední úsek stoupáme sněhem příkrým svahem až do sedla. Mačky nepotřebujeme, napadl čerstvý sníh. Konečně, už není kam stoupat. Jsme v sedle. Je jasno, nádherně modré nebe, nad námi Parchamo (6500m), hora kam jsme chtěli vylézt. Je to nebezpečné a bohužel musíme výstup vzdát. Přesto jsme v sedle Tasi Lapcha šťastní! Fotíme se, objímáme, čekáme na ostatní a máme radost. Je to úžasný pocit. Dokázali jsme to. Přešli jsme sedlo Tachi Lapcha v 5755m. Po sněhu sklouzáváme krpál dolů, do doliny. Čeká nás ještě pořádná štreka.Klesáme dolů příkrým žlabem, kterým se valí kameny. Tady nám Kami opět natahuje lana a jistíme se jen rukama. Dolů ze svahu sklouzáváme po mokrém písku a kamenech. Jsme unavení, na místě pod svahem dostáváme teplý čaj a kousek sýra od našich kuchařů. Ještě hodinu a půl půjdeme do první vesničky pod sedlem - Thyangbo Kharka. Když scházíme do údolí, vidíme kamenité ohrádky pro jaky, barevné střechy lodží a konečně nás vítá náš šerpa Kami. Bramborýýýýýýýýýýýýýýýýý křičí a my se vrháme na nejlepší jídlo na světě – brambory na loupačku, mňam! Spíme tentokrát v lodži, abychom usušili mokré věci, hlavně spacáky. Už jsou tu Poláci a Rusové. Je krásná jasná noc a svítí měsíc a hvězdy jako v pohádce. Večeříme polévku v teple a jsme unavení ale šťastní!
19.10.2010 Dvanáctý den treku Thyangbo Kharka 4230m
Noc v suchu a teple. Ráno je nádherné, azurová obloha, slunce osvětlující věnec hor kolem.Pod vesnicí se třpytí vlnky v meandrech potoka. Opouštíme pohodlnou lodži Kharka (4230m) a vyrážíme do nádherného dne. Absolutní modro, zasněžené štíty, nelze popsat. Fotíme jako diví. Scházíme nádherným údolím dolů. Mění se flora, mezi kameny se objevují modré hořce, červené keře a před námi se otevírá panorama hor s Ama Dablam. Derou se mi do očí slzy, nemohu je zastavit. Ten prostor kolem nás, ta velikost hor má pro mne až duchovní rozměr. Jsem šťastná, nevím jak to mají ostatní, ale pro mne je cesta tímto údolím jedním z nejsilnějších zážitků. Hluboko v údolí vidíme barevné lodže, kamenné ohrádky a naše žluté stany. Do vesnice Thame (3700m) přicházíme kolem kláštera – je barevný, čistý, modrá okna, červené střechy, modlitební praporky. Jdeme dovnitř, kde se modlí mniši, pobudeme a modlíme se s nimi (já). Když opouštíme klášter, hned pod ním se stavíme v hospůdce na pivko, je to úžasné místo a rozhled. Svítí slunce a my jsme jako v ráji. Počasí je však vrtošivé, začínají se honit mráčky a dolů do Thamé už scházíme v mracích a mlze. Ovšem čeká nás překvapení, teplá sprcha a úžasná lodže. Je to slavné místo bratra Apy Šerpy, který vylezl 19krát na Everest. Odpočíváme, jdeme na procházku mezi kamenné ohrádky, kde kvete měsíček lékařský, jako u nás na zahrádce. Je tu krásně. Naši kamarádi Danča, Jarda, Sucháči a Jindříšek jdou otestovat místní pivko a my ostatní pospáváme v lodži, píšeme deník a sledujeme dokument o dobytí Everestu. VEČER SE LOUČÍ Jarda a Šárka, tak přijde na řadu veselý kalíšek, zpěv a tanec. Láďa Suchý tu slaví narozeniny. Pijeme červené víno, whisku od Sucháčů a čhang. Doktor suší spacák nakonec spí kluci v lodži, my ostatní ve stanu. Je pořádná kosa!
20.10.2010 Třináctý den treku Thamé 3700m
Vstáváme později. Dnes se loučí Šárka a Jarda. Je krásné sluneční ráno. Jen lakomý majitel lodže nám kazí náladu účtem za sprchu – 400 rupek. Posnídáme, fotíme se celá skupina se šerpy i nosiči, řešíme peníze a vyrážíme na cestu. Národním parkem Sagarmantha, údolím podél řeky. NÁDHERA! Opět nepotkáváme žádné turisty, jsme jenom my, hory a pocit svobody. Postupně se ochlazuje, v místě kde obědváme - Marulung (4200m), JE POŘÁDNÁ ZIMA. Oběd jako prd, trochu zeleniny, páreček a kousek kynutého knedlíku. Máme hlad, dáváme kávu jako zákusek a pokračujeme kousek výš, kde spíme v lodži – Lungden (4349m). Kolem se valí mraky, není nic vidět. Těšíme se na večeři, výborná česnečka a opečené brambory. Nakonec překvapení – narozeninový dort pro Láďu Sucháče od šerpů. Je to hezké a dojemné. Doktor přikládá do kamen jačí hovna s didi (nepálská žena). Chceme vyfotit hovno s háčkem pro našeho kamaráda, ale máme smůlu, hovna došla.
21.10.2010 Čtrnáctý den treku Lungden 4349m
Ráno hnus a mlha. Spali jsme v lodži, ale nechce se nám vstávat. Posunujeme snídani na sedmou hodinu. Vyrážíme po osmé, obloha se roztrhala a vidíme před sebou pořádný kopec. Čeká nás sedlo Renjo – Pass (5340 m). Počasí se horší, šlapeme opět v mlze, je zima. Přes kamenné bariéry dorážíme k jezeru, kde jsem doufala, že jsme sedlu blíž. Bohužel jsem se mýlila. Čeká nás hodina a půl ostrého výstupu po kamenných schodech. Padá zmrzlá mlha a vysoko na hřebeni se třepotají praporky Lungta. Tam bude sedlo. Konečně, poslední schod a jsme v sedle. Bohužel jeden z nejkrásnějších pohledů na panorama Himálájí nám zůstal zakryt v mracích. Je mlha, zima a nic nevidíme. Jeden hezký okamžik mi zůstává v srdci, když mladý kluk hovořící francouzsky dorazil do sedla a roztahuje tibetskou vlajku. Fotíme se a máme společnou řeč v lásce k Tibetu. Scházíme dolů v mlze a sněhové vánici. Není nic vidět. Konečně vidíme alespoň modrou plochu jezera Gokyo a barevné střechy lodží v mlze. Jdeme mechanicky, jako gumoví panáčci. Konečně jsme dole. Dana se klaní pomyslné Cho-Oyu v mlze a já doufám, že ji snad někdy uvidím. Jsme vyčerpaní a unavení. Jdeme do lodže na polévku, zůstáváme až do pozdního večera. Do stanů se nám nechce, je zima. Pospáváme, ani nemáme sílu moc žertovat. Dokonce ani Wagi. Danča a Jindra jdou do obchůdku, Jindra kupuje mapku za 500,-rupek (prý to mám zapsat). Na noc jdeme do stanů, mrzne, ale spíme dobře.
22. 10. 2010 Patnáctý den treku Gokyo 4790 m
Vstáváme do mrazivého ale jasného rána. Vidíme Cho-Oyu zalitou sluncem, je to nádhera. Mrzne. Čekáme na snídani a chystáme se nahoru na krásný kopec Gokyo-Ri (5360m). Vyrážíme pomalu vzhůru k modrému nebi. Funíme , ale jsme dobře aklimatizovaní. Kolem se otevírají nádherné pohledy na tyrkysové jezero a himálajské velikány.. Konečně, splnil se mi můj sen, vidím pyramidu Mt.Everestu neboli Sagarmanthy neboli Chomolungmy, vedle Lhotse, Nuptse, Makalu, za námi sedlo, kde jsme lezli včera. Vidíme jasné obrysy tyrkysové bohyně Cho- Oyu. Na kopci je dost lidí, Francouzi, Izraelci, Češi…Jsme šťastní a nemůžeme se nabažit nádherných pohledů, fotíme, kocháme se, chlapi pokuřují vrcholovou cigaretku. Kolem poledne jsme na vrcholu sami. NECHCE SE NÁM DOLŮ. Obědváme na sluníčku venku před stany, je to pohoda. Kolem čtvrté je už zima a honí se mraky. Doktor zachraňuje mladou Češku, která má výškovku a je jí zle. Všichni jsme zalezlí v lodži, pijeme čaj a Lukáš pomáhá s mladou lékařkou dívce, které opravdu není dobře. Situace se zhoršuje, řeší se přivolání vrtulníku. Čeká nás mrazivá noc a naše mladší české přátele bohužel noc plná obav a strachu jejich kamarádku.
23.10.2010 Šestnáctý den treku Gokyo 4790m
V noci opět mrzne a tím že spíme u tyrkysových jezer Gokya (4730m) je zima ještě větší. Poprvé mi byla opravdu zima a nezahřál mě ani můj skvělý péřový spacák. Vstáváme, balíme a loučíme se s českou holčinou, pro kterou přilétá vrtulník. Čeká nás cesta kolem jezer dolů do údolí. Je nádherné jasné ráno, azurová obloha, kolem věnec hor a my se loučíme s bohyní Cho- Oyu. Fotíme, kocháme se nádhernými pohledy, které se před námi otevírají. Ale přesto se stále otáčíme za Tyrkysovou bohyní, nemůžeme se rozloučit. Podél potoka klesáme dolů do vesničky LUZA, kde máme oběd. Cestou nás míjí Kami s šerpy, zpívají svoje nepálské písničky a my zase ty naše, dáváme se dohromady a je z toho veselá česko-nepálská diskotéka. Fouká studený vítr, schováváme se po obědě v lodži a dáváme kávičku..nejraději bychom usnuli. Vyrážíme směr Dole. Fouká, scházíme z hor a pozorujeme měnící se vegetaci, přibývají stromy a keře. Naše žluté stany vidíme na tábořišti v Portsche (3760m). Je tu veliká lodže plná tepla a cizinců – Francouzi, Angláni, ještě čerství, neošlehaní a voňaví. Vypadáme mezi nimi jako trosky, unavení, pohublí, špinaví ale šťastní. Míla objevil Češku ze San Franciska, která jde nahoru sama. Večeříme, povídáme, v lodži je k prasknutí. Šerpové předávají Mílovi slavnostní cake k narozeninám. Je to náš poslední bivak ve stanech a kuchaři se s námi zítra rozloučí. Kolem půl deváté zalézáme do stanů.
24.10. 2010 Sedmnáctý den treku Portsche 3761m
Ráno je v Portsche zima, v noci mrzlo. Snídáme placku a vajíčko. Čeká nás pořádný kopec na vyhlídku Mong-la (3975m) – 300m převýšení. Je opět nádherné ráno, modrá obloha, slunce. Výstup stál za to. Nejen že nás čeká lodže s občerstvením – dáváme pivko a čaj, upovídaná Nepálka s malým chlapečkem, který se ohání holí a tak ho učím šermovat, ale hlavně vidíme jeden z nejkrásnějších pohledů na Ama Dablam, Tam Serku a klášter Temboche. Nemůžeme se vynadívat, nechce se nám odejít. Míjí nás mnoho výprav, mezi nimi i Češi(Češky), které bohužel rozumí košilatým poznámkám pánské části naší výpravy. Čeká nás sestup dolů do Namche Bazaru. Tato část treku je úplně odlišná od Rolwalingu a ještě víc si uvědomujeme, jak kouzelnou částí Nepálu jsme mohli putovat, bez lidí a civilizace. Tady nás míjí výprava za výpravou, hlavně Francouzi a starší Japonci. Zastavujeme na posledním obědě venku s našimi kuchaři. Už jim moc jídla nezbylo, trochu zeleniny, placka a med. Přesto si vychutnáváme na sluníčku poslední menu, které nám připravovali naši skvělí kuchaři. Stýská se mi už teď, a to jsme ještě v horách. Pokračujeme dál stezkou, která se vine svahem dolů. Před námi stále pohled na majestátnou Ama Dablam. Konečně vidíme pod námi spoustu barevných střech lodží, uliček dole v údolí, nahoře malý klášter a schody dolů. To je Namche Bazar – civilizace. Spíme v lodži Waley Wiew.. Noc 200R, sprcha 250 R. Hned jdeme s Dančou do sprchy, je to rozkoš, teče teplá voda. Pak do uliček plných obchůdků a stolků s drobnými dárky. Všichni využíváme možností civilizace, nákupy, internet a dokonce návštěva Bakery s kávou a apple pájem – mńam! Pak se opět touláme po Namche, kde je spousta turistů , prodavačů, dětí, stánků, krav… V 18.15 máme večeři v naší lodži, výborné nudle (dámy), jačí steak (pánové), pivo, čaj..pohoda až na dohady o penězích pro naše portery. Kami chce víc rupíí a rozbíhá se nepříjemná debata o bakšiši. Láďa Sucháč se rozčiluje že jsme držgrešle, ostatní zase, že jde o princip. Pravda je někde uprostřed. Nakonec se kamarádi Sucháči zvednou a odejdou (na jazzový večer, který si super užijí). My ostatní dovedeme diskuzi ke zdárnému konci (každý přidá 500 R), který má přesto trochu hořkou příchuť. Zaháníme ji pivkem a vínem.
25.10. 2010 Osmnáctý den treku Namche Bazar 3440m
Vstáváme s Danou v šest a balíme velké bágly, které nám nosiči ponesou do Lukly. Míla vyřizuje platbu našim porterům a ostatní radši spí (nechali jsme to zbaběle na našem Guruovi, jen Láďa Suchý vstal, aby se rozloučil). Kolem půl deváté snídáme a vyrážíme na poslední horský výšlap za panoramatem Everestu. Trochu bloudíme, ztrácíme se navzájem v kamenných lodžích, fotíme přistání vrtulníku a sápeme se stále vzhůru. Nahoře se nám otevírá úchvatná podívaná. Everest, Lhotse, Numptse, majestátná Ama Dablam. Sedíme asi hodinu v trávě a jen čučíme. Druhá skupina kamarádů došla k vyhlídkovému hotelu, kde si zpříjemňují pohled na Everest sklenkou červeného vínka. Je jedno kde kdo sedí, ale všichni jsme okouzleni nádherným panoramatem Everestu. Scházíme do Namche, chlapi jdou spát a já se kochám u kávičky a štrůdlíku na terase Bakers, je to úžasný. Večer jdeme do hudebního klubu, pijeme pivko a posloucháme živou muziku. Kluci popíjí v naší lodži čang a povídají s panem domácím. Večer nám dělá Jindra modní přehlídku se svými zelenými tričky. Je roztomilej, ale jelikož jsme strašně utahané, slušně ho s Dančou vypakujem. Jdeme spát.
26.10.2010 Devatenáctý den treku Namche Bazar 3440m
Opouštíme Namche Bazar (3400m) , čeká nás nekonečná cesta do Lukly (2600m). Vstáváme do krásného dne, snídáme a loučíme se s panem domácím a jeho didi. Všichni dostáváme KHATAG (žlutý šál pro štěstí) a vyrážíme - směr Lukla. Procházíme branou za Namche a spolu s jaky a jinými karavanami scházíme dolů podél řeky. Cesta je dlouhá, klesáme a klesáme. Nejdřív legrace, blbneme s Dančou, zpíváme, skáčeme po kamenech,ale postupně nás přechází humor. Stavíme ve vesnici Phárding na polévku a pivko (Danča už tu byla vloni), ještě kafíčko a pokračujeme v únavné cestě. Do Lukly je to ještě dvě hodiny a sotva pleteme nohama. Jen závěrečný stoupák po schodech Marcel téměř vybíhá a my s Mílou za ním. Konečně brána z barevných praporků a jsme v Lukle. Tady je živo, spousta obchodů, restaurací…doklopýtáme do hotelu Paradise hned pod letištěm, všichni šťastní, že jsme dorazili. Vyčerpaní večeříme a Jindra předává Mílovi k narozeninám s velkým sebezapřením ušetřený salám (asi tak tisíckrát ho chtěli s Dušanem sežrat). My s Dančou zpíváme, předáváme umělé citrony z parapetu oken lodže a šerpové omotávají Mílovi kolem krku posvátné šály štěstí. Všichni jsme šťastní, nejen Míla, který má dnes narozeniny, i naši šerpíci Kami, Pengma i Džampu. Zvládli jsme to, přešli sedlo Tachi Laptcha a všichni jsme zdraví. Je to dojemné, Míla nalévá kukuri rum a připíjíme na zdraví. DJ – majitel lodže pouští disco muziku a když slyšíme Abbu, TAK TO S Dančou rozjíždíme. Přidává se doktor a má s Dančou parádní svlíkací taneček. Vedle sedí skupina Kanaďanů, kteří také přešli sedlo Tachi Laptsa, dorazil i český pán na koni, kterého bolí ledviny, ale náš doktor ho vyléčí. Tančíme už všichni, hraje Beatles a rozjíždí se fakt hustá diskotéka. Tančí i Kanaďané, dokonce jeden i se mnou. Nakonec tančí i didi – majitelka lodže a večer fakt nemá chybu. Je to parádní tečka za naším trekem – úžasnej večer!
27.10. 2010 Dvacátý den treku Lukla 2600m
Ráno vstáváme v půl šesté, musíme zaplatit večerní útratu a mažeme s bágly nahoru na letiště. Letiště v Lukle je úžasný. Rozjezdová dráha z kopce asi 500 m, dole sráz a proti skála. Letadla létají sem tam a my se chystáme na náš let do Kátmandú se společností Sita Air. Je to tady, nastupujeme do malého letadélka, je nás 13 plus 3 šerpové a posádka. Snažím se racionálně uvažovat, pilot vypadá velmi zkušeně, ale přesto mám takový strach , že se celá klepu. Řítíme se z kopce dolů, mám tep asi 200, všecko se klepe, hop a letíme. Lukáš sedí hned za pilotem a točí, já drtím Mílovi ruce a konečně otevírám oči. Pod námi se otevírají hluboká údolí a bílé štíty hor. Je to nádherné, velmi silný zážitek. Mám opřenou hlavu o okýnko, čučím na tu krásu a bulím. Loučím se, opouštíme svět hor a já si říkám, jestlipak se někdy vrátím. Tolik bych chtěla. Pod námi domky s modrými střechami, stupy, čorteny, tekoucí řeky a říčky, v dáli mizí Everest, Ama Dablam, Tamserku a jiné majestátné štíty. Je konec našeho treku. Tady v letadle si zpětně procházím naši cestu, námahu, funění, stoupání i klesání, zimu, déšť i krásně prosluněné dny, zelená údolí, milí Nepálci, děti s úsměvem Namastééé, modrou oblohu a tyrkysová jezera, naše šerpy, modlitební mlýnky, barevné praporky Lungta, jupíííííí čerte - veselý kalíšek, nudle a rýži, med a čaj, nekonečné morény a bramborýýýýýýýýýýýýý, sníh i mráz a kouzelnou Cho-Oyu, mokré stany ale nejvíc pokoru A LÁSKU K HORÁM, KTERÁ NÁS VŠECHNY SPOJUJE. Přistáváme za 45 minut v Kátmandú. Kami sehnal mikrobus a opět se proplétáme plnými uličkami v chaosu, vůních, barvách, hudbě k našemu hotelu jménem Natur v Thamelu. JSME TU JAKO DOMA. Konečně sprcha, vybalujeme a máme hrozný hlad. Na terase obědváme, dáváme s Dančou oblíbené nudle, pánové jačí steak. A opět plné uličky kde bychom nakupovali a nakupovali. Najednou už chaos není chaosem, všichni žijí v souladu, usmívají se, nabízejí zboží, je mi tu dobře. Večer u Toma a Jeryho zapíjíme úspěšný trek. V Kátmandú nakonec zůstáváme tři dny. Někteří letí kolem Everestu, nekteří jedou na rafty, někteří se noří do pamětihodností Kátmandú a jen tak se toulají městem – Durban squar, Patan, Budhanát, Pašupatinát….je tu tolik co objevovat. Čeká nás cesta domů. Letiště v Kátmandú není pro turisty příliš přívětivé. Přes několik kontrol konečně odlétáme do Dillí. Opouštíme svět hor a lidí v něm, kteří nám tolik přirostli k srdci. Stali jsme se na chvíli prostými poutníky, kteří se mohli s čistou hlavou a otevřeným srdcem toulat krajinou snů. Díky za tu možnost. Děkuji Mílovi za přípravu treku a všem kamarádům, kteří mi byli dobrými parťáky na cestě.Namastééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!
Na spoustu věcí jsem zapomněla, tak například - chybí zmínka o Šárčiných tangách (červených), deníčku a „šopování“, o Rybízkových (doktorových ) košilatých vtipech, kterými ladil a utužoval kolektiv, o Jardovo přednesu v Thamé (o Tréch havrrranech na krrrchově), o Jindrovi, který si se svým všudypřítomným úsměvem vždy vydobyl spaní v lodži a navíc obohatil svoji sbírku všehomožného všímmožným, o Sucháčích, kteří se jako zkušení cestovatelé toulali, fotili hlavně lidi a Láďa se s každým dal do řeči, o klucích od dráhy Lubošovi a Milanovi, kteří šlapali jako hodinky a moc chtěli vylézt na Parchamo, o Marcelovi – horském bardovi, před kterým smekám,o Danče –milující Cho-Oyu, tyrkys, bundy, tanec a úžasně rozjela pravou nepálskou diskotéku v Kátmandú s naším šerpíkem,o Dušanovi, který jako Jindrova máma musel spát ve stanu sám a dal termosku Pembovi, o Mílovi, který neustále vyjednával s Govindou, Kamim, nosiči, kuchaři, s námi , řešil problémy a vůbec přitom nenadával (jen jednou) a setkal se v Kátmandú se svojí adoptivní nepálskou holčičkou, o tom jak jsme chodili do cukrárny na čokoládovou střechu, do knihkupectví Pilgrim a třtinovou šťávu a vůbec…………….
