Tři sedla + Gokyo a EBC od Ivy a Kuby – podzim 2014

Sepsala Iva 6. 11. 2014

Příprava:

Po mnoha trecích v evropských horách jsme se rozhodli, že se chceme podívat do Nepálu k nejvyšší hoře světa. Měla to být naše úplně první cesta do Asie vůbec, takže přiznávám rovnou, že jsme si netroufli vydat se tam napoprvé na vlastní pěst, když jsme si nedovedli představit, jak by bez zkušeností vypadalo zařizování treku na místě. Proto jsme se rozhodli jet s cestovkou. Nechtěli jsme ale žádný masově organizovaný zájezd po hlavní trase k základnímu táboru Mt. Everestu, ale něco trochu náročnějšího a zároveň klidnějšího a s větší volností. Nakonec jsme našli CK Alpy, která měla v nabídce to, co jsme hledali. Vybrali jsme si trek přes 3 sedla (včetně Gokya a EBC), který je náročnější a po přímé frekventované cestě do EBC, prý zvané „Coca Cola Highway“, vede jen malý kousek.

Pokud se někdo chystá do Himalájí poprvé a stejně jako my si moc nevěří na organizování treku až tam, můžu říct, že my jsme byli s naší volbou jet raději s podporou CK spokojeni. Měli jsme taky docela štěstí, protože účastníky naší trasy přes tři sedla jsme byli jen my dva.

Česká cestovka spolupracuje v Nepálu s tamní zavedenou agenturou Asian Trekking, jejíž služby byly taky perfektní. Měli jsme vždy zajištěné nocování a stravu v pěkných čistých lodžích. Vždy jsme si k snídani, obědu i večeři mohli sami vybrat, na co jsme měli chuť, a večeři jsme si objednávali na čas, který nám vyhovoval (nikdo nám nic nenařizoval). Agentura vyřídila i administrativu (TIMS, permit, letenky KTM-Lukla-KTM atd.) a velmi nám pomohla po příletu, kdy s námi do KTM nepřiletěla naše zavazadla, která se neobjevila ani ráno následující den, a už to začínalo ohrožovat navazující odlet do Lukly. Naštěstí batohy dorazily druhý den odpoledne, a plán treku tak nemusel být měněn (i když agentura už byla připravená všechno přebookovat).

CK s agenturou tedy zajistily základní věci a taky s námi vyslaly šerpu a nosiče (a vyřídily jim pojištění). I tuto volbu považuju za dobré rozhodnutí, protože putování se šerpou, který byl velmi zkušený a účastnil se mnoha expedic na osmitisícovky a další hory, bylo nesmírně obohacující a zajímavé. Taky jsme se nemuseli starat o hledání cesty, pokud někde nebylo zřejmé, kudy máme jít (např. na Knobby View, přes ledovec Ngozumpa a Khumbu), šerpa rovněž upozorňoval na nebezpečí po cestě (padající kameny, trhliny v ledovci, projevy výškové nemoci) a pozval nás k sobě domů :-). I v případě eventuálních problémů bylo fajn mít u sebe někoho, kdo by nám s nimi mohl hned pomoci. Rovněž přítomnost nosiče jsme ocenili, protože se nám šlo mnohem lehčeji a myslím, že jsme si celý trek vychutnali o dost víc, než kdybychom si přes ty průsmyky nesli všechno sami.

Trasa:

Na treku jsme byli od 8. do 25. října. Začali jsme v Lukle, kam jsme přiletěli z KTM. Pak trasa vedla: Phakding – Namche Bazar – Khumjung (jen výlet, bez noclehu) – Namche Bazar – Thame – Lumde –Renjo La (přechod sedla) – Gokyo. V Gokyu jsme strávili tři noci, došli ke Čtvrtému jezeru a vylezli na Knobby View a Gokyo Ri. Tam nás taky zastihl cyklón Hudhud, který do oblasti Annapuren přinesl mohutné sněžení a následné laviny, které usmrtily přes 30 lidí. V Gokyu se cyklón projevil dvoudenní sněhovou bouří, při které napadlo asi 50 cm sněhu. Trekkeři v naší lodži vzpomínali, jak byli v Gokyu v úplně stejný čas o rok dřív a tenkrát jim napadly 2 metry sněhu za dva dny. Možná se stane příval sněhu v půlce října pravidelností? My jsme přibývající sníh pozorovali trochu s neklidem, protože nás čekal přechod průsmyku Cho La. Naštěstí se počasí brzy umoudřilo, takže jsme zvládli i zmíněné výšlapy v okolí Gokya a Cho La pak už bylo prošláplé.

Z Gokya jsme tedy pokračovali: Dragnag – Cho La (přechod sedla) – Dzongla – Lobuche – Gorak Shep. Z Gorak Shepu jsme si „vyběhli“ na Kala Pattar podívat se na západ slunce nad Everestem a další den jsme došli do základního tábora Mt. Everestu. Pak jsme se vrátili do Lobuche a pokračovali: Kongma La (přechod sedla) – Dingboche – Tengboche – Phakding – Lukla.

Z čeho jsme byli na trase trochu „zklamáni“, byl základní tábor Everestu. V říjnu tam není vůbec nic, bohužel ani žádný „oficiální“ kámen nebo cedule oznamující, kde se zrovna nacházíme a kde by se člověk mohl vyfotit, když už tam došel :-)

Z čeho jsme byli naopak nadšeni, byl výstup na Knobby View, cesta z Dzongly do Lobuche (jen část do doby, než se spojila s Coca Cola Highway), západ slunce na Kala Pattaru, přechod sedla Kongma La a překrásná hora Ama Dablam, se kterou jsme se díky trase treku pořád nějak potkávali – z blízka, z dálky, z různých stran – a stále byla ohromující. Měli jsme asi taky obrovské štěstí (nebo náš šerpa výborný timing), ale na většině míst, o kterých se říká, že bývají přelidněná, jsme byli sami nebo jen s malou skupinkou dalších turistů (Gokyo Ri, Kala Pattar, EBC). Možná to bylo trochu kvůli tomu, že předpověď počasí hlásila zhoršení stavu a husté sněžení, a tak spousta lidí měnila na poslední chvíli své trasy – neštěstí u Annapuren bylo dost čerstvé. Žádná změna počasí se ovšem nekonala. Nám se osvědčilo se na předpověď moc nespoléhat a vždy se rozhodnout až ráno po oškrábání námrazy na oknech pokoje :-), kdy jsme na vlastní oči viděli, jaké nás ten den čeká počasí.

Více lidí jsme zaznamenali jen, když jsme šli chvíli po Coca Cola Highway.

Ceny:

Podrobné ceny ubytování a jídel z treku nemám. V ceně treku jsme měli nocleh, snídani, oběd a večeři plus neomezenou konzumaci čaje. Když jsme si vybírali jídla, ceny jsme v jídelácích zahlédli. Naše noclehy stály mezi 100 a 500 Rs. Hlavní jídlo bývalo za 250 až 600 Rs, s nadmořskou výškou cena samozřejmě rostla. Zajímavé bylo, že když v Gokyu už druhý den sněžilo, dostali jsme jídeláky s novými (vyššími) cenami. Den na to, kdy se vrátila modrá obloha, byla jídla opět za nižší ceny :-)

Tyčinky, čokoládky a sušenky jsme na treku nekupovali, protože jsme měli vlastní zásoby. Dvakrát jsme si dopřáli brambůrky Pringles – v Dragnagu byly za 700 Rs, ale když prodávající zjistil, že jsou rok prošlé, sám je nabídl s 50% slevou :-) A v Lobuchi byly za 480 Rs. Hodně potravin se v lodžích prodává prošlých, zkuste za ně usmlouvat nějakou slevu :-)

Pitnou vodu jsme si zajišťovali sami. Přestože jsme s sebou měli dezinfekční kapky Sanosil, nepoužili jsme je a vodu si všude kupovali. Ještě v Namche Bazaru byl litr vody za 100 Rs, výš cena stoupala. Nejdražší byla na několika místech nahoře za 350 Rs.

Teplá sprcha nebyla všude. My jsme si ji dopřáli v Phakdingu, kde byla zadarmo, Namche Bazaru za 350 Rs a Dragnagu a Lobuchi, kde byla za 500 Rs na osobu. Jinak to jistily dětské vlhčené ubrousky :-)

Za vstupní 30denní turistické vízum do Nepálu jsme zaplatili 40 USD.

Ceny v restauracích v KTM byly v jídelních lístcích uvedeny bez daně (18 %). Plus se ke konečné útratě automaticky přičítalo 10% spropitné. Je potřeba s tím počítat, napoprvé jsme byli z celkové částky na účtu trochu zaskočeni (neseděla s tím, co jsme odhadovali).

Všude bylo dost drahé pivo. V KTM stálo i totéž co hlavní jídlo (tzn. 300–500 Rs), na treku jsme si ho dali v Phakdingu a Lukle za 400 Rs za 0,33 l. V KTM byla v porovnání s tím docela levná Coca Cola. V restauracích stála 0,33 l ve skle většinou mezi 60 a 100 Rs.

Vstupy do památek a na památná místa v KTM byly následující:

Opičí chrám Swayambhunath 250 Rs

Boudhanath 250 Rs

Pashupatinath 1000 Rs

Durbar Square 750 Rs

Bhaktapur 1500 Rs

V horách jsme pak měli možnost prohlédnout si skalp a ruku Yettiho. Skalp byl v klášteře v Khumjungu a ruka v Pangboche. Oboje nám ukázali po zaplacení příspěvku na provoz kláštera (výše dobrovolná).

Počasí:

Myslím, že termín byl stanoven skvěle. Téměř každý den jsme měli azurové nebe, a to až do odpoledních hodin. Jen občas se někde v dáli objevily mraky. Přes den na sluníčku bylo dost teplo – i v těch nejvyšších polohách to bylo na krátké rukávy. Jakmile ale zapadlo slunce, prudce se ochladilo. Zima byla často i v pokojích – hlavně ve vyšších polohách, v Lobuchi nám přes noc na pokoji zmrzla voda v lahvi. Při brzkých ranních odchodech za rozbřesku bylo venku často ještě pod nulou.

Sněžilo nám 4x: při sestupu z průsmyku Renjo La do Gokya, následující den v Gokyu, večer po příchodu do Lobuche a pak v závěru treku při příchodu do Dingboche. Jinak ani jednou nepršelo a všechny hlavní vyhlídkové body jsme měli téměř vždy s jasnou oblohou a čistým výhledem.

Ubytování:

Jak už jsem psala, ubytování jsme měli zajištěné dopředu. Všechny lodže byly čisté a pěkné. Pokoje byly vždy dvoulůžkové, sice žádný velký luxus, stěny většinou z překližky, ale stačilo to. Každopádně s sebou doporučujeme špunty do uší. Topení na pokoji nebylo nikde, kotel byl vždy jen ve „společenské“ místnosti hlavní lodže, kde se zatápělo až večer, cca mezi 17. a 18. hodinou.

Záchody byly v Phakdingu, Namche Bazaru, Thame, Dingboche a Tengboche evropského typu, ve zbytku turecké. Někde jen pro nás nebo sdílené s druhým pokojem, jinde byly dva záchody na celou chatu. V Lobuchi a Gorak Shepu se přes den chodilo na záchody ven mimo budovu a až večer se otevíralo „night WC“ v budově.

Mobilní signál jsme měli naposledy v Namche Bazaru, pak velmi sporadicky v Lobuchi, plný naopak v Gorak Shepu, kde jsme byli přímo pod vysílačem. Neměli jsme nepálskou SIMku, s ní se chytal signál častěji.

Na některých místech byla wi-fi. Cena za připojení samozřejmě rostla, např. v Dragnagu jsme zaplatili 500 Rs a byli jsme připojeni celý večer do vypnutí elektřiny v noci, v Lobuchi chtěli 1000 Rs na hodinu.

V lodžích se daly nabíjet baterky, poplatky se lišily – platilo se různě: někde za hodinu dobíjení, jinde za jedno nabití. Cena se pohybovala mezi cca 300 a 500 Rs.

V KTM jsme bydleli v hotelu Thamel. Pokoje byly dobré, elektřina šla celý den, v lobby bylo zdarma wi-fi, na pokoji byla teplá voda i evropské WC. Snídaně ušla, jen jsme museli často čekat, než doplní nějaké chybějící jídlo nebo přinesou objednanou kávu.

Vybavení:

Za nás určitě jednoznačně doporučujeme vzít si sluneční brýle, opalovací krém a ochranu na rty s vysokým faktorem. Pokud půjdete na sněhu ve vyšších polohách, namažte si úplně všechny nezakryté plochy těla (nebo si je raději zakryjte) a počítejte s tím, že sluníčko opaluje/spaluje i odrazem od sněhu. My jsme tuto přípravu dost podcenili a odnesli ji ošklivými spáleninami na obličeji a rukách. Krém si kupte raději doma, protože to, co koupíte v Nepálu, bude s největší pravděpodobností jen „fake“ obyčejný krém bez ochranného faktoru (i když obal bude říkat něco jiného). Sluneční brýle jsme měli normální (ne ledovcové) a stačily nám i na sněhu.

Z dalšího vybavení doporučujeme kvalitní teplý spacák. My jsme měli z dutého vlákna s komfortem do +5 °C a bylo to na hraně. Dole se nám v něm spalo dobře, ale nahoře jsme přes sebe v noci museli mít přehozenou deku (teda hlavně Iva :-) ). Deku půjčí v lodži, nám zadarmo, ale slyšela jsem, že po někom chtěli poplatek.

Pokud vám čerstvě nasněží a vy budete muset prošlapávat cestu, hodí se mít s sebou nepromokavé návleky na boty. Měli jsme s sebou i nesmeky, ale nevyužili jsme je. Ani repelenty proti hmyzu jsme nepoužili.

Zdraví:

Celý trek jsme až na spáleniny ze sluníčka absolvovali zdraví a v dobré kondici. Nebrali jsme žádné léky na výškovku. Byli jsme velmi dobře aklimatizovaní. Šerpa se zajímal, jak nám je, jak se nám spalo a jestli nám chutná. Taky nám říkal, že jako prevence výškové nemoci je důležité hodně pít a mít v teple hlavu. Takže jsme nahoře pořád nosili čepici. Taky nám preventivně doporučil dávat si česnekovou polévku, kterou vařili na každé lodži. Je to „babský“ lék proti výškovce, ale rádi jsme ho poslechli.

U Kuby se při velkých sestupech objevovala migréna. Bylo zajímavé, že ne při výstupu, ale až při sestupu. Vždy mu ale pak stačilo nalít do sebe v lodži čaj, hodinu se vyspat a migréna byla pryč, aniž by si vzal jediný prášek.

Za celý trek měl každý z nás jednu větší krizi – Kuba při stoupání do sedla Renjo La a já při cestě do základního tábora Everestu. Hodně špatně se nám dýchalo a nohy nechtěly jít. Oběma nám vždy pomohl šerpa, který nám vzal batoh, a tím chůzi maximálně ulehčil. Pak do nás nacpal sušenky a z průsmyku resp. EBC se nám už pak šlo dobře.

Před odjezdem jsme si v ČR nechali naočkovat žloutenku A+B, břišní tyfus a Kuba tetanus.

Tipy:

Nám se vyplatilo mít po příletu do KTM v záloze rezervní den a ne se hned hnát do Lukly. Jak už jsem psala, nepřiletěly s námi naše batohy. Pokud bychom měli odlet do Lukly naplánovaný na další den ráno, zůstaneme bez vybavení a budeme muset všechno okamžitě kupovat na místě. Což je dost sci-fi scénář, protože boty, spacák, techniku, léky a další důležité věci v KTM nekoupíte v takové kvalitě, abyste se na to mohli 100% spolehnout. Rezervní den je myslím dobrý nápad a vždy se dá případně strávit po památkách v KTM.

Ve čtvrti Thamel v KTM se dá koupit trekové vybavení. Je to ale „Nepal quality“, takže je nutné brát to s rezervou a výše zmíněné důležité věci tam spíš nekupovat. My jsme si na místě pořídili akorát péřové bundy a péřové botky do spacáku (díky, Aleši, za skvělý tip z tohoto webu!), které nám pak dobře posloužily.

Pozor na nově zavedené váhové limity při nástupu do letadla do/z Lukly! Příruční zavazadlo může mít 5 kg a odbavené max. 10 kg! V KTM i Lukle všechna zavazadla převážili. Při cestě do Lukly jsme oba limity překročili o 1-2 kg a nikdo to naštěstí neřešil. Zpět jsme byli v limitu.

Z jídla nás nadchl pokrm sizzler, který jsme si dali za odměnu po návratu zpět do KTM. Je to hovězí nebo kuřecí steak s omáčkou a přílohou (hranolky a zelenina), který vám ještě syčící a kouřící přinesou na litinovém talíři přímo pod nos. Bezvadně to voní a skvěle to chutná!

Při cestě do Nepálu se po příletu do KTM vyplňují dva imigrační papíry a pak se stojí fronta na vízum. Doporučujeme vyplnit je co nejrychleji nebo je dopisovat ještě ve frontě, případně je mít připravené už z letadla (některé společnosti je rozdávají na palubě) nebo stažené z internetu (možná ale online ani nejsou), protože pokud přiletí více spojů najednou, můžete ve frontě na vízum strávit několik desítek minut až hodin. (Tím přicházíte i o kontrolu nad svými odbavenými zavazadly, která jezdí v jiné části haly po páse, a pokud tam budou jezdit moc dlouho, může se stát, že je personál přesune na obří hromadu nevyzvedlých zavazadel, kde se pak hůře hledají.)

Některé průvodce doporučují vylézt na Gokyo Ri a/nebo Kala Pattar na východ slunce. Nám bylo doporučeno jít tam spíš na západ, protože to je sluníčko ve správném postavení, aby vrhalo zlatavou až červenou barvu na Mt. Everest. Při východu totiž vychází přímo nad Everestem, takže vám bude svítit akorát přímo do objektivu a asi se nedostaví kýžený efekt (kvůli kterému jste navíc vstávali nejmíň ve 4 ráno :-) ).

Do ČR jsme posílali několik pohledů, a to z Namche Bazaru. Nechali jsme je v lodži a oni je za nás poslali. Známka stála myslím 50 Rs, lístek samotný 20 Rs. Pohledy přišly za 2–3 týdny. Nejrychleji dorazily do Prahy.

Pokud vám chutnala chilli omáčka (green chilli sauce), která bývala jako dochucovadlo na stolech v téměř každé lodži, dá se sehnat v Thamelu v supermarketu.

Hezkým suvenýrem může být certifikát s vyplněnými vrcholy a místy, kde jste všude byli. Je k zakoupení paspartovaný za 350 Rs v budce pod Namche Bazarem při výstupu z národního parku Sagarmatha nebo na letišti v Lukle.

Vezměte si čelovky, po 21. hodině se většinou všude vypnula elektřina nebo žárovky na pokojích byly tak slabé, že jste bez světla navíc stejně nic neviděli. Pokud půjdete třeba na Kala Pattar na západ slunce, čelovku budete potřebovat na sestup za tmy.

Hodí se i kobercová páska na různé opravy (opět díky, Aleši!), např. oken, když vám v lodži sněží do pokoje :-)

Závěr:

Trek přes tři sedla je dost náročný, ale překrásný. Mnohokrát uvidíte Mt. Everest, Cho Oyu, Makalu, Lhotse, Ama Dablam a další hory, což je velký zážitek. Navíc vede místy, kde není taková frekvence lidí (to platí především pro úsek z Lobuche přes Kongma La, méně pro přechod Renjo La a nejméně pro poměrně populární Cho La), ale už velmi brzy řádně prověří vaši kondici: v našem směru se totiž z Lumde do sedla Renjo La muselo nastoupat 1000 výškových metrů (a to ještě ke všemu ze 4350 m do 5340 m!). Zato sedlo Kongma La byla veliká odměna, tam jsme byli na celém úseku takřka sami a byla to paráda.

Jak říká slogan: „Nepal – Once is not enough“. Tak snad se tam ještě někdy podíváme, líbilo se nám tam opravdu moc.

P.S. Před poslední nocí v Himalájích jsme v naší lodži v Lukle potkali Petera Hillaryho, syna Sira Edmunda Hillaryho! Lepší a stylovější tečku za celým trekem jsme si nemohli přát! :-)