Nepálský příběh – část 1. Mediciman

Je podvečer, po celodenním výšlapu 500 výškových metrů, sedím u večeře slaboučký jak miminko. Jsme v lodži, kde se zastavil čas. Dřevěný domek, v jedné místnosti sklad, kuchyň, jídelna a všechno dohromady. Místní domorodec nás obskakuje a jeho žena se nám snaží uvařit něco dobrého. Moc toho nemají, ale i to se dá turistům dobře prodat a vydělat na podstatně větší zásobu. Paní domácí nám naložila smaženou rýži se zeleninou a konev černého čaje. V Čechách bych ohrnul nos, ale ti Nepálci to umí uvařit tak grandiózní, že se mohu utlouct a rýže mi leze i z uší. Je to
i bio, maximálně to počůral nějaký Yak nebo zbloudilý trekař. Hned bych jim tu samolepku Pohlreicha vlepil do okna. Sice tu žádné nemají, ale ta plešatá kebule, by se vyjímala dobře i na prkně.

Baštíme v řadě, jak děti v mateřské školce a majitel se dává do řeči. Vlastní tuhle malou chudou lodži, malé políčko s rýží, ale letos mu většinu smetla voda, tak musí chodit vydělávat do 3 dny vzdáleného Tukuche na pole bohatších. Trekaře tu ubytoval naposledy před půl rokem nějaké Němce. Žena se stará o domácnost a děti pracují na poli, občas zabrousí i do školy. Zrovna se vrátila jeho nejstarší dcerka se srpem v ruce a nějakou zeleninkou. Krásná mladá holčina, stydlivě se na nás usmívá a nese nám nášup a další konvici čaje na stůl. Můj zrak upoutaly její ruce, samý krvavý mozol a rozedřený do hloubky. Protože jsem pověstný, že tahám do hor lékárnu, ve které mám i snad bobule na porodní bolesti, nastupuje moje chvilka a za chvíli má holčina ruce ošetřené jak z pražského Motola. Ještě zvažuji, jestli jí to nedat do sádry, když jsem se tak rozjel. Večeře končí a je čas na kutě. Sice moje kukaň nemá střechu, ale pršet nemá
a mě je to stejně jedno, pár sekund a spím jak v egyptské bavlně v Hiltonu.

Ráno mně nebudí obvyklé světlo, ale ruch za dveřmi. S drnem na hlavě, zalepenýma očima se snažím rozpoznat co se děje. Stojí tam řada nepálčat a nějaký domorodec na mě řve mediciman. Snídaně dnes nebude. Ostatní vyráží a já mažu, desinfikuji, motám, lepím, děti přibývají a tak zase mažu, lepím, desinfikuji. Asi se tím začnu živit. Poslední prcek omotán a pan domácí mi děkuje. Čeká mě pár hodin výstupu do sedla, ale nejhezčí zážitek jsem již absolvoval. Je ze mě mediciman.

a.s.