Nepál – Dhaulágiri  trek  23. 09. 2014 až 22. 10. 2014

Podle posledních zpráv z Nepálu je většina „obvyklých“ treků plná turistů a proto jsme se rozhodli podniknout Dhaulágiri trek, který by měl být sice více náročný, ale méně zaplněný turisty. Ale nečekali jsme, že orientace na tomto treku bude náročnější, že se nám bude hodit i GPSka a už vůbec jsme nečekali cestu deštným pralesem. I když jsme mohli. Ačkoliv jsem pročetl mnoho popisů a zhlédl mnoho fotografií z tohoto treku, nejvíce nám pomohl popis od slovenského turisty: http://wawrik.blogspot.sk podle kterého jsme se snažili najít cestu. A po setkání na treku se slovenskými kolegy jsme zjistili, že podle něj nejdeme sami. Pohyb ledovce a jeho pozdní podzimní a naše časná podzimní návštěva ukázala, že ne vždy jsme dokázali jít podle jeho popisu. Ale všechny „útrapy“ byly vyváženy výhledem na nádherná údolí, překrásné kopečky a samozřejmě na Bílou horu – Dhaulágiri. A tím, že jsme šli bez CK, bez průvodce, bez nosičů i osobním kontaktem s místním obyvatelstvem, chutnou nepálskou stravou – dal bhat stokrát a pokaždé jinak.

23. 9. 2014 – úterý
Z Nýrska vyjíždíme s časovým náskokem, co kdyby se něco stalo, do Mnichova. Před jedenáctou vstupujeme do terminálu 1C a hledáme, odkud létají turecké aerolinky. Na pasové kontrole musím z příručního batohu vytáhnout boty, neboť jsem v nich zapomněl tubu s voskem na boty, ale stejně „důsledná“ kontrola ho nenajde. Při čekání si dáváme kávu – střední 2,80 EUR, velká 3,30 EUR Kupujeme ¾ litru vody za 2,60 EUR, ale jen po předložení palubního lístku a zbytek stejně před nástupem do letadla musíme vyhodit. Nasedáme do Airbusu 220, většina cestujících jsou Turci. Turecké aerolinie mě příjemně překvapili, vynikající strava, příjemná posádka. V 18,45 hod. tureckého času jsme v Instanbulu, kde čekáme jen 2 hodiny. Dáváme si tureckou kávu za 3,50 EUR, je malá, ale velmi silná a dobrá. Letiště je prostorné, jsou zde, mimo jiné, i oddělené modlitebny pro muže a ženy.

24. 9. 2014 – středa
Na letišti v Kathmandu přistáváme  v  06,00 hod. nepálského času ( o 3 ¾ hod. posun) Na letišti klasika – čekání na vízum po vyplnění – malý a velký příletový lístek, velký papír žádost o vízum. Papíry jsou k dispozici u oken, různě proházené. 1x fotografie se u pultu připne sešívačkou, teda pokud v ní jsou sponky. Pokud ne, vznikne problém – ale v Nepálu nic není problém, lidi počkají a úředník si vypije čaj a pak to řeší. Za 40 USD máme vízum na 30 dnů a asi za ¾ hodiny jsme už u výdeje zavazadel. Poprvé jsem tam zažil, že měl někdo snahu kontrolovat číslo na batohu s číslem u palubního lístku, ale jen tak aby se neřeklo. Venku před letištěm nás hned odchytí taxikář, nabízí odvoz na vnitro státní letiště, ale když zjistí, že
chceme na křižovatku KALANGKI, nasazuje cenu 1000 NRs, což odmítám, tak nás přepouští dalšímu, který se ptá, kolik jsme ochotni zaplatit. Říkám 700 NRS, s čímž nesouhlasí, ale nakonec se domluvíme na 750 NRs. Má už nové pěkné auto, ne vraky, co tu jezdily před 4 roky. Odváží nás až ke stanovišti mikrobusů do Pokhary a ještě nám řekne, kolik stojí lístek a kde ho máme koupit. Jízdenka stála 500 NRs pro jednoho. Jedeme novým mikrobusem a po půl deváté odjíždíme. Cesta je pomalá, hodně aut než vyjedeme z Kathmandu, hodně aut, než sjedeme dolů k řece, tam už se to trochu rozjíždí. V půlce cesty je zájezdní hostinec, kde je občerstvení formou bufetu – dal bhat, pro Pavlínu a Jirku první ochutnávka. A výborná, je to hostinec pro místní, jsme jediní cizinci. I s pitím platí Jirka 550 NRs za všechny tři. Ve čtyři jsme na kraji Pokhary, kde vystupujeme a hned nás odchytává majitel hotelu Swiss home, který nám dává cenu 10 USD za noc pro tři osoby. Jiný typ nemáme, tak souhlasíme a ukázalo se to jako celkem dobrá volba. Také je ještě před sezonou. Jdeme do banky na hlavní třídě – mimo Lake side, vyměnit peníze, ale v pět už má zavřeno. Tak se vracíme zpět a před Lake side si dáváme Veg. Chowmein za 340,- pro tři i s pitím. Balená voda v KTM 25,- v Pokhaře 30,- Po šesté hodině začíná pršet – monzun ještě neskončil, zapomněli jsme čelovky a zrovna vypadla elektrika. Jdu první a jako v grotesce padám do výkopu, naštěstí není hluboký a mám jen odřené lokty a dlaně. Nakonec si bereme taxík, stále prší, jednotná cena 300,- Cestou k hotelu jsme našli  kde se vydávají permity, ale už je zavřeno, přijdeme až druhý den. Po náročném dnu jdeme brzo spát, já nespal od odletu z Čech.

25. 9. 2014 – čtvrtek
Usnuli jsme něco po osmé a probouzíme se ráno před osmou. V noci dost pršelo, ale ráno svítí sluníčko a je teplo. V hotelu se nevaří, jdeme na snídani o ulici vedle do Ranního ptáčete, dáváme si medium set – dva tousty, dvě vajíčka, miska fazolí, čaj za 230,- Big set je plus opékané brambory za 280,- Toust je za 120,- , káva za 80,- Později zjišťujeme, že to byly velmi přehnané ceny. Po snídani si nejprve ve směnárně vyměníme eura za nepálské rupie a pak hledáme TAAN pro vydání TIMSu a nakonec ho nacházíme první souběžnou ulici s Lake side. Nejprve nám ho nechtějí dát, ale domluvíme se – i bez úplatku, vyplníme žádost, 2 foto, zaplatíme každý 20 USD a dostáváme zelený individuální TIMS. Jdeme hledat kde vydávají permity, včera jsme to našli, ale dnes cestu nemůžeme najít. Nakonec na cestě k letišti odbočujeme doprava a narážíme přímo na místo cizinecké policie a NTNC, kde opět po vyplnění žádosti s přesnou trasou treku a 2 foto (může být i jedna kopie pasu) a zaplacení 2000,- NRs dostáváme dvojdílný permit pro Annapurna trek, neboť část treku je stejná. Na samotný Dhaulágiri trek permit být nemusí. Teď už jen najít internet, abychom podali zprávu domů. Mobily zatím fungují od všech tří operátorů. Na Lake side nacházíme net, 15 minut za 20,- Mimo Lake side si dáváme k obědu u místních MOMO, paní vůbec nerozumí, tak nám ho přinese jen 2x a smažené. Ale dobré. Jirka ochutnává místní pivo, my čaje a platíme celkem 550,- S Pavlínou si kupujeme péřové vesty za 2500,- na horší časy na kopci a tři kartuše na plyn po 600,- Píšeme pohledy domů a  když píšu Nadě do Austrálie, napadne mi, že jsem kupoval známky do Evropy. Tak jdeme ještě dokoupit, je ještě jedna navíc. Domácí nám nabízí odvoz druhý den do Beni, pro všechny za 65 USD. Klasika, pokud pojedete autobusem, budete muset daleko pěšky na přestup, my vás odvezeme až k němu … no jo, nechal jsem se ukecat. Ale chybama se člověk učí. Zase večer prší, ale tak, že ani nevyjdeme z hotelu. Nabízí nám dal bath v našem hotelu, tak ho přijímáme a jíme doma. Po osmé přestává pršet, tak jdeme na procházku po Lake side, Jirka jde znova na net. Asi po půl hodině zase začne pršet, tak si na cestu zpět bereme taxi – za 300,- a až na pokoji zjišťuji, že jsem ztratil – nejspíš v taxiku čelovku.

26. 9. 2014 -  pátek
Ráno vstáváme v šest, balíme, snídáme co jsme si koupili večer, čaj nám udělá domácí. I s cestou do Beni platíme 7950,- a v sedm nasedáme do pěkného auta, veze nás bratr majitele hotelu. Na hlavní třídě je otevřen jeden obchod a za 900,- si kupuji čelovku, která se mnou přežije celý trek. Vyjíždíme po celkem pěkné asfaltové silnici, kde ani není moc děr, ale dlouho to nevydrží. Asi 10 km za Pokharou nás zastavují policisté a je první kontrola permitu a TIMSu, tzv. monitorovací místo. Když říkáme, že nemáme žádného průvodce, musíme do knihy stvrdit svým podpisem, že jdeme trek na vlastní nebezpečí!!! – asi už i byrokracie dosáhla do Nepálu. A se slovy, že jsme asi horští lidé a nějací divní, nám popřejí štastnou cestu. Asi po 30 km se cesta rapidně zhoršuje, je znatelné, že zde dost pršelo, velké louže, splavená hlína na cestě, hodně rozbité silnice. Občas musíme z auta vystoupit a přejít dál, aby mohl projet mezi dírami. Majitel auta začíná být dost nervozní a stále obchází auto, zkoumá stupeň jeho poničení, zejména podvozku a tlumičů. Ale nechal si zaplatit, věděl, kam nás veze …. Neulehčujeme mu to. Něco před desátou vjíždíme do Beni, kde nás vysype hned na dolním autobusovém nádraží a na to, že bylo domluveno, že nás vezme až k odjezdu autobusů do Darbangu, nechce slyšet. Ale nakonec je to cesta pěšky asi na 15 minut, nad nádražím do kopce a první ulicí doleva až k řece a mostu. Tam je stanoviště autobusů do dalších destinací. Když procházíme město, zdají se nám být místní nevrlí a že nás tam nevidí rádi, ale až se budeme vracet zpět, budeme v Beni dva dny a moc se nám město líbilo.  První setkání s místní dopravou – koupíme si lístek za 390,- pro tři a až bude plný autobus, tak odjedeme. Čekáme, kupujeme si banány a během chvilky se autobus zaplňuje a odjíždí. Cestujeme podíl řeky a nad ní po prašné rozbité cestě až do Babiyachauru, kde je stržená silnice a bus končí. Přejdeme na druhou stranu závalu a tam stojí další bus, který nás za 240,- odváží do Darbangu. Pravda v busu pro 25 nás jede i 40, ale cesta uběhla. Občas někdo zvrací, ale s tím náhončí počítá a rozdává igelitové pytlíky. Cesta už je hodně moc poškozená a mokrá. Ptáme se na ubytování, tak nám ukazují, ať jdeme hlavní cestou z kopce. Hned v prvním hotelu vlevo se ubytováváme a vyrážíme na průzkum, kudy zítra budeme pokračovat. Ptáme se a klasika, každý říká něco jiného, nakonec jdeme za mostem doprava a říkáme si, že tato cesta to nejspíš nebude. Hledáme na druhé straně a tam jeden muž mluví velmi dobře – lépe než my – anglicky a vysvětlí nám, že jsou dvě cesty, každá na jiné straně řeka a obě vedou do Mudi. A cesta co se nám nezdála – za mostem doprava proti proudu, že je nejlepší. V místní jídelně pod hotelem si dáváme samosu a nějaké sladké pečivo, masala tea a za tři platíme 150,-  V Darbangu je první vojenská kontrola TIMSu a permitu na treku. Zapisuje tužkou do tlusté knihy. Na můj dotaz, kolik jde před námi Čechů, prolistuje a říká že nikdo, jen Švýcaři a Japonci. Nechávám vojákovi pohled Nýrska a je spokojený. Do večeře sedíme jako místní před hotelem, nic neděláme, jen sledujeme kolemjdoucí. K večeři si dáváme chowmein, protože domácí nám řekla, že se jí dal bath vařit nechce. Večer se hotel zaplní posledním busem, začíná festival a lidé jedou za příbuznými a domů. Vykoupeme se
v teplé vodě – nadlouho naposled a v osm už zaléháme.

27. 9. 2014 Sobota
Ráno nás po páté budí kohout a rozednívá se až před šestou. Vstáváme, na sedmou máme domluvenou snídani – čapátí a čaj. Za jídlo, pití, nocleh pro tři platíme 1500,- Voda už stojí 40,- V noci opět pršelo, ale ráno je jasno a teplo. Vyrážíme směr Sibang, kde chceme přespat. Za mostem u cesty vidíme stát autobus a přemýšlíme, jak se tam dostal a kam jezdí. Kousek za Darbangem už vidíme první zasněžené kopce – Dhaulágiri. Cesta jde okolo řeky, občas nahoru, občas dolů a u potoka Dang Khola je první most. Za ním sedí asi 15 lidí, my je míjíme a vycházíme do prudkého kopce mimo cestu a s úžasným rozhledem zpět na údolí pokračujeme a narážíme na nově vybudovanou cestu. A po té jede autobus na který lidé
čekali a vesele nám mávají. Bus jede až do Dharapani. Ve vesnici, před cestou dolů, jsme se zastavili na čaj. Majitel čajovny po levé ruce dělal dlouho v Číně, mluví velmi dobře anglicky, je ochotný, ukazuje suvenýry z cest. Nechávám mu opět pohled a letáčky o Nýrsku. Je z toho nadšený a se slovy, jsme přátelé, nechce za čaje zaplatit. Ukázal nám,  kudy máme jít. Popsal kopce a kde je BC. Pokračujeme dále do vesnice Takam, kde hinduisté slaví svátek Dashain – hlasitá hudba a mluvení z reproduktorů, honem pryč. Asi po další hodině chůze přicházíme do Sibangu, kde hned u cesty je guest house New gotage a tam se ubytováváme. I když podle mapy, tady žádný GH nemá být, dole pod našim je ještě jeden. Dnes jsme šli 6 hodin. Po treku jsme zhodnotili, že toto ubytování a domácí bylo nejlepší z celého treku. Jdeme se opět podívat kudy půjdeme zítra, z vesnice prudce nahoru po kamenité a blátivé cestě. Po levé ruce rýžová pole, po pravé hluboko dole řeka a mezi tím rýžová pole. Krásné rozhledy po údolí, škoda že je nízká oblačnost, tak není vidět zasněžené kopce. Jdeme najít školu, kam nesu propisky, notýsky, pohledy, letáčky. Učitelka je u školy, převezme, ale že by jí to až tak moc zajímalo….  V Takamu měla být kontrola permitu, ale seděl tam jen napůl oblečený voják a nezajímali jsme ho. No ještě je před sezonou. U GH se ptám na další turisty, před námi jde velká skupina Švýcarů a Japonců. V každé vesnici kterou procházíme, jsou obchůdky s pitím, sušenkami, a místy i jídlem – dal bhat. A také je všude hodně dětí a některé jsou až drzé a vlezlé. Pavlínu dokonce tahali cestou za baťoh.Počasí bylo celý den slunečné, podcenil jsem namazání opalovacím krémem a mám trochu spálený vzadu krk. Okolo páté spadlo už jen pár kapek, uvidíme jestli v šest zaprší. Večeříme v sedm, dal bath, opečené hranolky, okurka, vše za 300,- pro jednoho. Voda stojí už 50,- Po večeři zaléháme na dřevěné postele překryté silnou dekou, domácí přináší deku navíc, že v noci bude zima. Poprvé jsou vidět hvězdy, ale ještě je tady veřejné osvětlení.

28. 9. 2014 Neděle
Probouzíme se před šestou, na sedmou máme domluvenou snídani - 2 volská oka, nudle se špenátem za 200,- čaj za 30,- A jelikož jsme zde jedli, nepočítá nám nocleh. Po půl osmé odcházíme a už je teplo. Kousek za vesnicí nemůžeme najít zkratku k mostu, tak se ptáme a nějaký mladík nás dovede až ke zkratce, občas na nás musí počkat, ale v klidu a pohodě. Prudce zklesáme k řece Dar Khola, kde přecházíme most. Odpočíváme u něj a pozorujeme soutok řek a cestu na druhé straně řeky vedoucí od Darbangu, kam až nejspíš je možné dojet jeepem.  Následuje cesta prudce do kopce a následně dolů a nahoru za velkého tepla a s minimem stínu. Hodně pijeme a poprvé děláme úpravu vody, došla balená. Je to zajímavé, v posledních vesnicích koupíte pivo, Fantu, Colu, ale vodu – jak místní říkají minerálku, ne.  Cestou z kopce poprvé bloudíme, neboť je zde více cestiček a některé jsou od krav – ale které? Docházíme do vesnice Mudi, kde je první větší barák po levé ruce hotel, kde si dáváme čaj. Původně jsme chtěli dojít až do Boghary, ale podle mapy zjišťujeme, že je to dalších 5 hodin chůze, už toho máme dost, je velké teplo, tak v hotelu zůstáváme. Kolem jedné se ubytováváme, z hotelu vidíme zasněžené kopce Dhaulágiri.  Jsou zde dva pokoje po třech postelích – no vlastně se jedná o dřevěné desky pokryté dekou, tak vytahujeme spacáky.  Jdeme se projít, hledáme cestu na zítřek a hodně tápeme. Kolem půl čtvrté začíná hřmít a zatahovat se, tak se rychle vracíme zpět do hotelu. A dobře děláme přišla bouřka, která trvala víc než hodinu. Po bouřce se u veřejné pumpy umyjeme za nadšeného pozorování místních, zejména děvčat a vypereme si.  V sedm večeře – dal bath a opět jinak, pak hrajeme karty a brzo jdeme spát. Při  hraní nás pozorují děti, ale nekibicují.

29. 9. 2014 Pondělí
Opět se probouzíme v půl sedmé, v sedm snídaně – čapátí a omeleta s čajem. Za večeři, ubytování a snídani platíme celkem 2300,- Vyrážíme před osmou, cesta lehce mokrá, ale jinak bouřka nenapáchala větší škody. Domácí nám poradí a ukáže od hotelu cestu, sice lehce bloudíme, ale pod školou doprava mezi pole a ne nahoru vlevo, kam vede hlavní cesta. Jdeme mezi poli, přes dvorky domů, potůčkem a pak už vidíme cestu vpravo po úbočí žebra, ale podle mapy zjišťujeme, že to není ta co hledáme. Mezi vysokou trávou přelezeme zíďku a už nějak k mostu, který z dálky vypadá jako rezavý, najdeme. Most je pokrytý uschlým křovím, za mostem se dáváme prudce doprava až na pass 1607 Opět prudké klesání k řece mezi stromy, křovím, po šotolině a občas bahnu, až narážíme na osadu Naura, kde nejprve je camping se starým pánem, který nás láká na čaj, ale pokračujeme k dalšímu baráku, kde je mladá žena a zde si dáváme čaj a sušenky, jednu vodu a platíme 280,- Chvilku odpočíváme, začíná hodně vysoká vlhkost a ačkoliv jsme u řeky, jdeme pralesem po úzké pěšince. Dvou domácím dětem dám balonky a než dopijeme čaj, přivedou další děti ze sousedství a jestli jim dám také balonky. Slabě mrholí, tak pokračujeme dál prudkým stoupáním, dokud nenarazíme na traverz, který kopíruje žebro a má snad 2 km. Stále mírně nahoru a dolů, občas vylámaná skála, aby se mohlo projít, nekonečná cesta a stále ji vidíme  před sebou. U kamené brány se cesta lomí, je zde nápis Bagara, ale vesnice stále vidět není. Po klesání opět prudké stoupání a na jeho konci stojí kráva a my máme radost, že se přiblížila civilizace. Konečě jsme v Boghaře a je zde jediný barák hotel Bogara. Domácí hned nabízí cold drink – do škopku se studenou vodou dá colu, fantu, pivo a my na posezení vypijeme lahev fanty. Hned se ubytováváme – dřevěná bouda s dřevěnou podlahou. Roztahujeme karimatky a spacáky. Domácí přijde a říká, že je špatná střecha a tam co mám já spacák, že bude pršet. Přestěhuji se. Jdeme se k pumpě umýt, vyprat, ostříhám si nehty – pohodička. Pavlína dnes měla první pijavici, já jí ji sundal a nejspíš jsem si jí hodil na sebe, protože jsem jí měl přisátou na krku. K večeři dal bath za 300,- , Fanta 200,-, pivo 600,- , ubytování pro jednoho 200,- , čaj 20,- , k snídani čapátí s omeletou 150,- , kokosové sušenky 40,- Když večeříme tak lehce prší a po příchodu do boudy zjišťujeme, že Pavlína má mokrý spacák, pršelo jinde, než pán říkal. Dohadujeme se co a jak, nakonec jí dám termo folii a Pavlína se do ní zabalí a vleze do mokrého spacáku a do rána jí vyschne a ona se nenamočila.

30. 9. 2014 Úterý
Ráno po šesté se budíme, ranní hygiena, balení. K snídani čapátí a na cestu si kupujeme kokosové sušenky za 40,- Prudké klesání dolů, kde je první a vlastně jediná vesnice. Jdeme deštným pralesem, úzká cesta a hned po pravé ruce je prudký sráz k řece, naštěstí není vidět přes zeleň. Přecházíme nespočet vodopádů a potůčků, z některých nabíráme vodu, ale ještě ji chemicky upravujeme. 2x potkáváme muže se starou puškou a dohadujeme se, jestli to jsou lovci, nebo maoisté.  Cesta je nekonečná, přes zeleň není nic vidět, ani není chuť sledovat přírodu, jen koukáme pod nohy, kde se střídají bažinky s měkkou cestou, občas kameny. Několikrát upadnu a při jednom pádu si poškodím fotoaparát, padl jsem tak blbě, že se o kámen ohnul kroužek okolo objektivu. Po náročných a hlavně hodně vlhkých sedmi hodinách docházíme do Dobanu ve výšce 2500m. Jsou zde tři chalupy a v jedné je hotel. Zde se ubytujeme, rohož na zemi, na které  rozprostřeme karimatky a spacáky a můžeme jít spát. Vaříme si čaj a k večeři první těstoviny se sýrem a slaninou, aby už začal baťoh ztrácet na váze. Místní nás sledují a když se najíme, tak se ptají, jestli si ještě dáme dal bath. Omluvně
odmítáme. Opět nám potvrzují, že den před námi jde švýcarská a japonská skupina. Zatím jsme žádné turisty nepotkali a dnes už i minimum místních. Po příchodu jsem dětem dal zbytek balonků a zbytek dne si s nimi hráli. A já si hrál přes hodinu s foťákem, díky ohnutému kroužku nešel vysunout objektiv. Tak malým nožíkem jsem zkoušel rovnat … a podařilo se, fotky z treku budou. Nikam se zde nedá jít, jen paseka s baráky, jinak všude mokro, bažinky. Za hotelem staví další budovu z kamene, nejspíš další hotel.

1.10. 2014 Středa
Ráno  se  už  nějak  automaticky  probouzíme  kolem  půl  sedmé.  Vaříme  si  snídani  –  čaj  a ovesnou kaši s oříšky. Platíme za nocleh 1000,- pravděpodobně proto, že jsme si nedali jídlo. Opět si kupujeme kokosové sušenky, tentokrát už za 50,- Kousek za vesnicí přecházíme přes hezký most na pravou stranu a po té jdeme až ven z pralesa. Už není tak velké stoupání a klesání, cestička mokrá, občas bahno nateče až do boty, ale v tom vlhku to není ani poznat. Kousek  prudkého  stoupání  je  u  řeky,  kde  jsou  obrovské  balvany  a  prudký  tok.  Na  druhé straně řeky jsou krásné erozivní svahy, občas skály, les … pěkný pohled. Narážíme na kemp, kde dvě holky a kluk vysekávají zeleň, chceme si dát čaj, ale museli by rozdělat oheň, tak pokračujeme dál. Vycházíme z lesa na veliké suťovisko přes celé údolí, kdy spadl nějaký kus hory, samý kámen a hlína. Hrozně špatně se v tom jde, naštěstí turisté před námi používají hůlky, tak nacházíme bodance do hlíny a podle těch nacházíme správnou cestu. Vystoupáme vysoko  nad  řeku,  kde  jdeme  po  krásné  rovné,  čerstvě  vysekané,  cestě  mezi  bambusy.  A konečně před námi leží Italský BC ( 3660 m.n.m), kam dorážíme v půl čtvrté a chvilku poté začíná lehce pršet. Je zde už postaveno několik expedičních žlutých stanů a u hotelu stojí skupina nosičů a vůdců a s nimi tři starší muži. Dáváme se do řeči a jsou to oni Švýcaři, kteří na dnešek spali v lesním kempu, a přes Hidden Valley jdu do Mustangu. Dáváme si masala tea a pak jdeme stavět stan. Chvilku poté opět prší, ale už jen krátce a vyjasňuje se. Uvaříme si večeři a jdeme brzo spát.

2. 10. 2014 Čtvrtek
Probouzíme se do jasně modré oblohy, sluníčko zatím jen ozařuje vrcholky hor kolem nás a tráva a stan je ojíněný od mrazu. Ke snídani čaj a zeleninový kuskus. Opět zalezeme do spacáků, neboť je sluníčko ještě nízko a zima v BC nepříjemná. Vstáváme až po deváté a to už sluníčko svítí i na náš stan a aklimatizační den může plně začít. Vytahujeme spacáky na kamenné  zíďky, pereme prádlo a dáváme sušit na kameny. Vyndáme i karimatky na kterých odpočíváme,  píšeme,  čteme,  opalujeme  se  ….  Asi  po  hodině  vyrážíme  na  aklimatizační výstup nad tábor. Procházíme přes hřbitov, kde jsou na kamenech desky s  jmény lidí, kteří zahynuli v okolí Dhaulágiri. Docházíme nad ledovec, kde se dohadujeme, kudy asi vede cesta a stále je nám to dost nejasné. Cestička k ledovci je z pravé strany skoro u skal a je dosti nezřetelná. Oběd si dáváme v hotelu od didi, nudlová polévka je chutná, i když je zjevně ze sáčku. Odpoledne se procházíme nad kempem a opět kolem čtvté spadne několik kapek, ale už víc neprší. Dohadujeme se, že zkrátíme denní trasy tak, abychom nešli už 7 – 8 hodin jako v předcházejicích dnech. To znamená, že zítra dojdeme max. do Japonského BC. Mezi tím slyšíme známá slova od dvou trekařů, kteří si vaří na terase večeři. Jsou to Slováci, kteří dnes spí v BC, místo aklimatizace půjdou s námi a budou aklimatizovat až v Dhaulágiri BC.  Tam je teď slovenská horolezecká expedice, v které jsou skialpinisté, kteří po výstupu na vrchol budou dolů sjíždět na lyžích. Tak se u nich chtějí zdržet.

3. 10. 2014 Pátek
Po  dlouhé  noci  vstáváme  pod  zamračenou  oblohou,  mraky  jsou  nízko,  ale  než  uděláme snídani  skoro  se  vyjasní  a  je  dost  teplo.  Popravdě,  nikam  nespěcháme,  chci  vyrazit  až  za švýcarskou výpravou, abychom nikde nebloudili. Mají totiž pro tři, dohromady 17 Nepálců – vůdce a zbytek nosiči. Takže po zaplacení 1700,- vyrážíme skoro jako poslední, za námi jen Japonci. Jedná se o starého pána – údajně 82 roků a asi jeho syna. Každý den ujde to co my, jen v jednou tak dlouhém čase, ale klobouk před ním dolů. Vyrážíme přes symbolický hřbitov doprava  na  hranu  ledovce.  Prudký  sestup  dolů  k  potoku  a  na  jeho  druhé  straně  prudký výstup  na  cestičku,  která  jde  po  levé  straně  údolí  pod  skalami.  Občas  je  jen  cestička  pro jednoho vysekaná do skály, ale jinak pohodová cesta. U Švýcarského BC, který je zamčený a opuštěný, začíná část s trávou, kdy si připadám jako na alpské louce. Nad ním odpočíváme a pak krátký sestup k ledovci a po hlíně a kamenech a častých prudkých výstupech v suti, se dostáváme něco před druhou do Japonského BC  (4151 m n.m) Nosiči už Švýcarům dostavují stany a čekají na ně s čajem a obědem. To my si musíme postavit stan a uvařit oběd sami. O to víc nám chutná. Jsou zde terasy připravené na stany a další se budují. Nad nimi stojí stan, v    kterém  je  možné  koupit  jídlo  a  pití.  Ptáme  se  po  vodě  a  posílají  nás  někam  k  ledovci. Jelikož to nemůžu najít, správce kempu jde s námi a vede nás asi 100 metrů za BC po pravé straně, kde je v ledovci asi 30 cm na jeden metr škvíra kde je asi 30 cm čisté ledovcové vody. Musím nabírat ešusem a přelévat do plastových lahví. K obědu si děláme bramborovou kaši, voda  je  hned  uvařená.  Při  stavbě  stanu  už  jsme  na  kolíky  a  okolo  dali  kameny,  šňůry omotáme  okolo  kamenů,  fouká  zde  dost  vítr.  Jdeme  k  správci  do  stanu  na  čaj  100,-  , kupujeme sušenky – 100,- a platíme hned za noc 300,- za stan. Chvilku si povídáme, když je sezona, jsou terasy skoro denně plné stanů. Odpoledne jdeme na krátký aklimatizační výstup s Pavlínou, Jirka odpočívá. Opět se zatáhlo a spadlo pár kapek. Dnes byla cesta náročná, jít sami, tak nejspíš občas bloudíme, dojít dnes až do D BC je při naší kondici celkem nereálné a hlavně zbytečné. K večeři vaříme opět těstoviny a jeden ze Švýcarů přijde ochutnat a když vidí, jak se skláníme k ešusu, podrží nám jej a nechce se nechat vystřídat. Přichází další dva Švýcaři,  ochutnávají  naší  stravu  a  chválí  ji.  Za  pomoc  nabízíme  poslední  slivovici  a  ta  jim chutná  víc.  Opět  brzo  zaléháme  do  stanu,  venku  je  dost  chladno.  Je  fajn,  že  zatím  nikdo nemáme žádné zdravotní problémy.

4. 10. 2014 Sobota
Zatím  ještě  spím  ve  spacáku  nahý,  jen  v  tričku,  ale  už  se  nad  ránem  ochladilo,  studí  mě stehna.  Voda  v  lahvích  před  stanem  nám  zmrzla,  stan  je  ojíněný  a  než  vyjde  sluníčko  je dost chladno. Už je i na čepici. Celý den jdeme po ledovci, nejprve kamení a bláto, později začíná  led  s  velkými  kameny.  Stále  jdeme  po  levé  straně  ledovce  vedle  potoka.  Vidíme na  levé  straně  za  potokem  pneumatiku  a  až  doma  čtu,  že  tam  havaroval  asi  před  5    lety vrtulník. V Glacier campu se stavíme na čaj a sušenku, kousek potom s námi jde průvodce Švýcarů  a  vypráví  nám,  jak  je  cesta  náročná  a  jak,  když  se  spí  na  ledovci  je  slyšet  jeho praskání. Za kempem nacházíme velké množství odpadků, kolíků od stanů, léků, hadrů od horolezeckých  expedic.  Kolem  jedné  celkem  v  pohodě  docházíme  do  Dhaulágiri  BC  (4666 m  n.m)  Švýcaři  mají  opět  postaveno,  hledáme  nějaké  rovné  místo  a  na  počátku  kempu nacházíme vyskládané kámeny do roviny, na kterých si postavíme stan. Slováci přichází až později, upravují si místo pro stan a už s tím mají trochu problém. Po obědě – bramborová kaše,  se  jdeme  podívat  na  BC  Expedice  Dhaulágiri  2014  SK  Společně  si  povídáme,  když přijdou i Švýcaři, lékař expedice nám vysvětluje a ukazuje, kudy postupují a kde staví tábory. Mimo jiné nám jeden z nich povídá, že tady byl před deseti roky a že BC měli postavený min. o 30 metrů výš a že byla rovina k patě ledovce. Proto je sem tak hrozná a náročná cesta po kamenech a suti, dřív, ještě před několika roky, tam byl ledovec. I sami Nepálští průvodci nám potvrzují, že každý rok musí hledat novou cestu, jak ledovec rychle odtává a mění se tvář údolí. Začíná mě pobolívat hlava, beru si Ibalgin a do večeře jsem v pohodě. V noci je už citelný chlad, už si beru na spaní čepici, triko s dlouhým rukávem, ponožky a spodky.

5. 10. 2014 Neděle
Už  hodně  brzo  ráno  slyšíme  pokřikovat  Nepálské  kuchaře,  podezíráme  ty  od  Švýcarských turistů, ale přes údolí se nese křik ze slovenského BC. Nebudeme zde trávit další den, tak balíme namrzlý stan, snídáme kuskus s čajem a před půl osmou vyrážíme dál. Předcházejí nás nosiči Japonské výpravy a jsme rádi. Včera jsme sice kus cesty až pod Tukuche glacier našli a postavili jsme si mužíky, ale místní znalost je k nezaplacení. Vedou nás po okraji ledovce, dále suťovým polem po levé straně údolí až k místu, kde je nádherný výhled zpět na Dhauláhiri, kde oni budou trávit dnešní noc. My už sami pokračujeme až do místa pod French Pass, kde přehlédneme mužíka v levé části plošiny a jdeme přímo podle GPS na pass. Začíná foukat silný  vítr,  ale  je  jasně  modrá  obloha  a  zasněžené  kopce  kolem  nás  ozářené  sluncem.  Od Tukuche  icefallu  se  začínají  objevovat  mraky,  ale  stále  je  krásná  viditelnost.  Jdeme  kolmo vzhůru po zvětralé hlíně a suti a vycházíme u hromady kamení s vlaječkami, u French Passu ve výšce 5360 m.n.m Fouká zde velmi silný vítr, ale jsou úchvatné výhledy zpět na sluncem osvícenou Dhaulágiri, vlevo na zasněžený vrchol Sita Chuchura a před námi Hidden Valley. Tak nezbytné foto a pryč z větru. Po celkem dobře znatelné cestičce sestupujeme z kopce po pravé straně údolí, traverzujeme nad řekou, která v současné době nemá mnoho vody. Vidíme asi tři místa, kde si říkáme, že by šlo postavit stan, ale vcelku dobře se nám jde a zdá se nám na postavení stanu ještě brzo. Stále fouká i v údolí silný vítr, začínají se ve směru od  sedla honit mraky a občas poletuje sněhová krupice, nepříjemně bodající do tváře. Řeka i  údolí  zabočují  doleva,  směrem  do  Království  Mustang,  ale  my  se  vydáváme  do  dalšího stoupání  po  pravé  ruce.  Už  začínáme  pociťovat  únavu  a  hledáme,  kde  je  Hidden  Valley camp. Po kontrole v GPS zjišťujeme, že už jsme daleko od něj a že to bylo to místo u řeky, které se nám až tak moc nelíbilo. Vyjdeme ještě kousek do kopce, kde je plošina před dalším stoupáním  a  zde  stavíme,  hned  vedle  cesty  stan  ve  výšce  5128  m.n.m  .  Okolo  postavíme zíďku z kamene, neboť stále fouká vítr. Domlouváme se, co další den, jestli se pokusíme o výstup na Thaka peak, ale shodujeme se, že ani jednomu se už nám tam chtít nebude a také, zda je reálné dojít až do Marphy. Ani nemáme hlad a hlavně chuť vařit, tak si dáváme jen tyčinky a brzo zapadneme do stanu. Jirka přiznává, že už je také unavený a že by rád další noc strávil v posteli. Uvidíme jak to druhý den půjde.

6. 10. 2014 Pondělí
Ráno vstáváme brzo už před půl sedmou a nebyl to nejlepší nápad. Ještě nevyšlo sluníčko na naši stranu kopce, fouká vítr a je znatelná zima, odhaduji tak -5 až 7 st. Vaříme k snídani kaši a čaj a stále se nemůžeme zahřát a i v rukavicích je nám zima. Na sobě máme skoro vše, co je v baťohu. Hned po sedmé vyrážíme za chladna, modré oblohy a slunce na druhé straně údolí směrem k Dhampus Passu, těch sto výškových metrů zvládneme rychle a tam už jsme na sluníčku. Sice stále fouká vítr, ale už je tepleji. Kousek za passem vidíme Thara peak, vůbec není zasněžen, tak jak jsme se včera dohodli  míjíme ho a pokračujeme dál. Před námi se poprvé  objevují  Annapurny,  tak  pár  památečních  fotek.  Pod  passem  je  camp,  kde  stojí několik  stanů,  ale  nevidíme  žádné  lidi.  A  zde  jsme  udělali  první  velkou  chybu,  že  jsme neprošli kempem, ale minuli jsme jej vpravo ve směru k potoku a údolí. Nejprve jdeme po jakési cestičce k potoku, jdeme po levé straně potoka v suťovisku, následně začínají skály a my musíme obcházet žebra a rokliny. Podle GPS jdeme stále směrem na Yak Kharku, ale ve skutečnosti už začíná být terén neschůdný a místy i nebezpečný. Proto se vydáváme doleva zpět  do  míst,  kudy  by  měla  vést  cesta.  V  dálce  před  sebou  ji  vidíme,  ale  než  zvládneme značný výškový rozdíl a obejdeme rokliny a suťoviska, trvá nám to snad dvě hodiny. Když jsme cestu konečně našli, vedla stále nahoru a dolů, Yak Kharku jsme někde minuli a po delší namáhavé cestě jsme konečně spatřili údolí, ale nemohli jsme dolů pro neschůdný terén. A zde  jsme  udělali  další  velkou  chybu.  Hledali  jsme  možnou  cestu  dolů,  2x  se  ptali  pasáků dobytka  a  nakonec  dle  jejich  rady  jsme  sešli  k  Tukuche.  I  tato  cesta  byla  náročná,  velmi prudký  sestup,  kopírování  žeber,  procházení  údolí  a  následný  výstup  na  kopec,  abychom zjistili,  že  tudy  cesta  dál  nevede.  Konečně  jsme  narazili  na  správnou  sestupovou  pěšinu  a vyšli po jedenácti hodinách a sestoupaných 2500 metrech před vesnicí Tukuche, kde hned v prvním hotelu po pravé ruce – Duck bakery jsme se ubytovali. Dali jsme si horkou sprchu, Fantu a Colu na pokoj a teprve po chvilce jsme sešli na večeři. Dali jsme si masala tea za 50,- ,houbovou polévku za 250,- a seděli a říkali si, jací jsme blázni. Sedli si k nám muž a žena ze Stuttgartu,  povídali  jsme  si  o  Nepálu  o  sportu  a  před  devátou  zalehli  do  postele  a  velmi dobře  se  nám  spalo  až  do  rána.  Zajímavé  jsou  stopy  Čechů  ve  světě.  Majitel  hotelu  je Holanďan,  který  si  vzal  Nepálku.  Jeho  matka  žije  v  Mnichově  a  babička  pochází  z  Prahy. Všechna tato místa mimo sezonu navštěvují a Nepálka miluje guláš a knedlíky.

7.10. 2014 Úterý
Probudil jsem se po šesté hodině, modré nebe, osvícené zasněžené kopce z okna lákají k ranní procházce. Včera jsem zkoušel zapnout mobil, ale Vodafon signál nemá. Jdeme se s Pavlínou projít po raním Tukuche, dojdeme až k odbočce do starého města. Ulice se začíná probouzet, většina hostinských okolo cesty stříká vodou prach silnice a zametá kus silnice u domu. Na snídani si dávám sýrové tousty za 225,- Jídlo je tady od 275,- do 675,- za kuřecí dal bath. Celý hotel je ale krásně čistý, teplá voda celý den, luxus. Fanta 125,- , voda 75,- , Holanská káva - 195,-  Budeme odjíždět do Tatopani na relaxační dny do teplých koupelí. Autobus prý jede  v devět, tak před devátou už sedíme sbaleni venku. První autobus projede plný kolem, ani nereaguje na znamení. Nakonec máme dovolenou, času dost, počkáme na další. Ale ten je plný a nevezme nás. Další nám nabídne jen cestu do Ghasy, což nevíme - zatím - kde je, tak nenasedáme. Byla to chyba, neboť všechny autobusy mezi Jomsonem a Tatopani končí a začínají v Ghase, kde se přesedá a kupuje nový lístek. Pro cestu nahoru v horní a pro cestu dolů v dolní části stanoviště autobusů. Ptáme se domácího, kdy jede další bus a že až v jednu. Tak si dáme oběd a pozorujeme, jak místní kropí silnici, aby se neprášilo, jak projíždí motocyklisté, zásobování a tak. Bus sice zastaví, ale že je plný a že nás nevezme, teprve na přímluvu domácího u řidiče, nastupujeme do narvaného autobusu a stojíme až do Ghasy, za což platíme za jednoho 500,- Z Ghasy do Tatopani pak 350,- Nad Ghasou bus zastavuje a všichni turisté musí vystoupit a dojít si potvrdit permit do kanceláře. Až pak se jede dál. Neskutečná cesta - brody, potoky, výmoly, bláto, prach. Potkáváme několik skupin cyklistů na bikech jedoucích v oblacích prachu dolů. Cesta je dlouhá 31 km a jeli jsme ji 4 a půl hodiny. V Tatopani od autobusu jsou schody nahoru k hotelům, musí se projít přes kemp a jeden hotelový sál, ale jsme na hlavní třídě, kde je hodně hotelů a obchodů. Ubytováváme se v hotelu Himalaja za 300,- za pokoj s tím, že budeme jíst v hotelu. Pokoj je pro čtyři, postele, jeden stolek a to je vše. Ale na pokoji jsou zásuvky a je možno dobít všechny baterky a fungují zde již mobily u všech operátorů. Po ubytování a objednání večeře se jdeme projít k lázním a já s Jirkou hned do teplé vody zalehneme a relaxujeme. Po večeři dáme masala tea. Hlásí se k nám Němec z autobusu, že zde v hotelu už bydlel před čtyřmi roky a že jede k nějakým známým Nepálcům, přiletěl do Jomsomu letadlem a dál cestuje busem.

8.10.2014 Středa
Ráno nás před šestou budí ruch z kuchyně, máme okna nad ní. Z druhého okna vidíme na Nilgiri s bílým vrcholem a údolí k ní. K snídani dva tousty, čaj a jablečný džus za 350,- ale nic moc chuť. Jdeme vyprovodit Jirku, který má o týden kratší dovolenou, k mostu směrem na Ghorepani. Vracíme se zpět na utobusové nádraží a marně hledáme, kde se prodávají lístky a kdy bude zítra odjíždět autobus zpět do Jomsonu. Jdeme si vyprat špinavé prádlo a společně se stanem ho věšíme na střeše hotelu. V jedenáct nás přestěhují do menšího pokoj přes chodbu, alespoň se ráno vyspíme. Pavlína si operuje podebraný palec na noze, tak jdu nahoru na střechu, píšu deník a pozoruji zasněžený Nilgiri. Ulice je skoro prázdná, vypadá to, že turisté večer přijedou, vyspí se a ráno pokračují v treku. V tomto hotelu jsem spal již před šesti roky a myslím si, že se tu nic moc v celém Tatopani nezměnilo. Jeden nový hotel na začátku, opravená škola, ale i bazény jsou ve stejném stavu. K obědu si dáváme Momo v Momo restauraci, chuťově dobré a za dvě jídla a vodu 240,- Šli jsem nad Tatopani do vesničky Nauni Bagar po schodech, ale nedošli jsme až k vodopádu a mlýnu. Cestou dolů jsme šli po vybagrované cestě, ale již před několika roky. Cesta zarostlá plevelem, plná velkých kamenů vedla až dolů nad školu. Po páté jsme zase zašli k horkým pramenům prohřát, před zítřejší jízdou autobusem, svá těla. K večeři jsem si dal Butter tikka chicken masala za 600,- , Pavlína si dala Veg. thupku za 300,- a něco Veg. za 380,- káva stojí 100,- , černý čaj 60,- , tibetský chléb 170,-

9.10.2014 Čtvrtek
Vstáváme v půl sedmé, na sedmou máme objednanou snídani. Něco po sedmé platím 6740,- a odcházíme na autobus nahoru. Něco po osmé přijede plný autobus z Beni, ale podaří se nám tam nastoupit, baťohy na střechu a až do Ghasy stojíme. Cesta rychle uběhne a platím 500,- za oba. Dolu je to dražší, zajímavé. Za 1660,- jízdenka pro oba do Jomsomu. Nastupujeme do skoro plného autobusu a asi po dvou minutách jízdy zjišťuji, že jsem někde ztratil stan. Sedíme u řidiče, poklepáním ho zastavuji a utíkám zpět na nádraží, kde už, když mě vidí přibíhat,  hospodský má srandu a ukazuje mi, kde mám stan. Něco po jedné jsme zaprášeni v Jomsomu, ve větrném městě. Ubytováváme se hned u cesty v novém Jomsomu, v hotelu Muktinath za 700,- za pokoj a noc. Později zjišťujeme, že ve starém Jomsomu jsou ceny podobné. Ale hotel je čistý, teplá voda teče. Celé město je cenově dost drahé, přizpůsobené klientele. Dvě kávy s koláčem 1000,- Káva 200,- a někde i více. Prošli jsme celé město, navštívili staré Tibetské město na druhé straně za řekou a všude hodně
fouká vítr. Jeden hotel se dokonce jmenuje Větrné údolí. Našli jsme poštu, tak jsem poslal pohled Martině a to přímo do rukou poštovní úřednice. K večeři si dáváme dal bath za 400,- a masala tea za 80,- Byl jsem na internetu a byl hodně drahý a pomalý 400,- za půl hodiny. Lepší psát SMS, je plný signál. U Inda na hlavní třídě jsme koupili praženou čočku a buráky za 200,-  Na pokoji je celkem zima, zaléháme pod deky, čteme si a brzo usínáme.

10.10.2014 Pátek
Měl jsem strach, že nás budou brzo ráno budit letadla, jsme přímo nad dráhou, ale první přilétá až kolem sedmé a není to tak moc slyšet. K snídani máme Heavy brekfest - miska müesly zalitá mlékem, 2 toustové chleby, omeleta, opečené brambory s rajčaty, džem, med, hrníček čaje a skoro jsem to nezvládl sníst. Po osmé jsme šli ven, nejprve k holiči, kde jsem se nechal po 17ti dnech oholit, nedomluvil jsem si před cenu a platím 800,- Vyrazili jsme na průzkum do vesnice Tini, kde začíná trek k Tilicho Lake, což by měl být cíl naší další cesty a pak do Manangu a do Besisaharu a Kathmandu. Je to stará tibetská vesnice, úzké uličky, rovné střechy s dřevem a sušením kukuřice a sena. Procházíme vesnicí, nacházíme starý klášter, který je ale uzamčen a dole ve vesnici slyšíme duchovní hudbu, ale stavíme se tam až cestou zpět. Za vesnicí nacházíme uměle vytvořený kanál a proti jeho proudu jdeme až k říčce Thiny Khola. Široké řečiště, místy regulované a samotná říčka nemá víc než metr šířky. Ale značný proud. Jdeme řečištěm a v místě, kde se rozdvojuje jdeme vpravo, vede tudy i elektrické vedení a je slabě znatelná vyšlapaná cesta. Vracíme se řečištěm zpět a předpokládáme, že se jedná o správnou cestu. I GPS mi to potvrzuje, tak snad … Do i od vesnice  jdeme mimo oficiální cestu mezi políčky, je to znatelná zkratka. Za modrým mostem dojdeme až mimo obydlenou oblast, jdeme vpravo a u prvního stromu vlevo je vidět vyšlapaná cestička do prudké stráně, v které je kámen v pletivu. A odtud vyšlapaná cestička mezi políčky až pod vesnici Tiny. V starém Jomsomu je nový klášter, oplocený, nabarvený - mě se nelíbí. Kousek od starého mostu si dáváme pro zahřátí thupku a samosu za 380,- pro dva. Stále fouká silný a studený vítr. Místní proto zavírají i domovní dveře, což běžně
nedělají. Jirka psal, že už je v Pokhaře, takže musel nejspíše letět, ale snad Poon Hill nafotil a ukáže doma fotky. Stále porovnáváme mapu a GPSku a optimální trasu k Tilicho nemůžeme najít. Zašli jsme i do IC, ale ten nebyl vůbec informovaný, cestu nezná a dokonce nám tvrdil, že v Kaisangu si budeme moci dokoupit potraviny a najíst se. Naprostý nesmysl, jsou tam jen kasárna. Stále je jasno nad horami, ale v údolí od Marphy je šedivo. Zajímavostí je zde koukání na TV. Dávali odpoledne, kolem čtvrté, nějakou telenovelu a stejně jako u nás před dvaceti roky, všichni na ni koukali a skoro nikdo nepracoval. Objednávali jsme si večeři - dostali jsme jí půlku. Chtěli jsme si v obchodě něco koupit - až na konci dílu. Kvečeru přestává foukat vítr, zatahuje se, tak snad nebude zítra pršet.

11.10.2014 Sobota
Včera bylo v hotelu ubytováno nějak moc lidí a vstávali před půl pátou, tak mi už jsme samozřejmě také vzhůru. Až na sedmou jsme měli objednanou snídani, ale klasika - začíná ji dělat až ve čtvrt na osm. Nasnídali jsme se, zaplatili 5310,- a vyrazili. Museli jsme si nechat potvrdit permit, tentokrát už píšou do PC, ale nikdo se nezajímá, kam jdeme. Posílal jsem další pohled, ale pošta ještě byla zavřená, tak ho dávám do poštovní schránky a budu doufat, že ji někdy otevřou. Šli jsme cestou, kterou jsme včera procházeli do Tini, dál řečištěm, až do míst, kde jde elektrické vedení. Podél něj prudkým kopcem do sedílka a další kopec skrz kleče. A u odpočívadla nad údolím potkáváme vojáky. Jeden z nich nám vysvětluje cestu, ukazuje v terénu, kde je MezokantoLa, ptá se na naši aklimatizaci a vybavení. Že den před námi, tam měli čínského turistu bez vybavení a pořádného oblečení a že nejspíš zabloudil, tak volali policii, která si pro něj došla. Cesta končí v řečišti a dál musí i vojáci pěšky. Tvrdí nám, že cesta do sedla je vyšlapaná od vojáků a že ji určitě najdeme. Po rovině dojdeme ke Kaisangu, kde nevím jak dál, neboť jsou to kasárna. Nakonec vstupujeme po cestě dovnitř a nikoho nepotkáváme. U vody odpočíváme, nabíráme vodu a přichází jeden voják, který se jen ptá, kam jdeme. Máme na něj chvilku počkat a že nám ukáže cestu. Procházíme mimo hlavní cestu a jdeme přímo k ubykacím. Cestou nám vypráví, že zde trenují v horách a že jeho cílem dostat se do Ameriky, že za měsíc odjíždějí na cvičení společně s Američany, Francouzy a Němci. Ukazuje nám sotva znatelnou cestičku a upozorňuje, že musíme přejít na prvním kopci potok doleva a pokračovat pěšinkou. Mnohokrát pěšinku ztrácíme, ale vždy na nějakou po chvilce narazíme, jen nevíme, jestli to vždy byla cestička od lidí. I když občas uvidíme papírek, tak jsme si skoro jisti. Asi po dvou hodinách přicházíme na kousek rovného místa, kde se rozhodujeme postavit stan. Jdu ještě kousek lesem a zjišťuji, že už jsme na hranici lesa a pastvin. Od rána mě bolí hlava, přičítal jsem to tomu větru. Vzal jsem si Ibalgin, který nepomohl, stejně jako masáž eukalyptovou mastí. Tak brzo zalehávám. Bojím se dlouhé noci, ale skoro celou ji prosím.

12.10.2014 Neděle
Probouzíme se brzo ráno, ani v noci nebyla ve stanu zima, ale okolo stanu pod stromem, je jediné místo bez námrazy. Jinak všude krásně bílo, modrá obloha. I nadále mi není dobře, bolí mě hlava, trochu v krku a divně od žaludku. K snídani krupicová kaše, zvládnu dvě lžíce a už do sebe víc nedostanu. Rozhodujeme se, zda se vydat nahoru, nebo zpět dolů. Nakonec se dohodneme, že zůstaneme den na místě a zítra se rozhodneme s konečnou platností, podle toho jak mi bude. Je nádherný den, svítí sluníčko, nefouká vítr, pohoda. Voda byla kousek od stanu, takže pohoda. Pavlína si čte a užívá klidu, vaří mi čaje, já ležím ve stanu a pospávám, bolí mě celé tělo. Kolem druhé už to vypadá že je mi lépe, vylezu ze stanu, vyndám karimatku na sluníčko, ale to mi dobře nedělá, tak zpět do stanu. Po chvilce vyletím ze stanu, vyzvracím
se a jako by ze mě vše spadlo, hlava už jen pobolívá a pocitově je mi dobře. V průběhu dne šli po cestičce dolů dva Nepálci a jsou to jediní lidé, které vidíme. Stanujeme na krásném místě - před námi zasněžené kopce nad Jomsomem, vlevo zasněžené Nilgiri Himal a Tilicho peak, vpravo za údolím kopce nad Thorung La. S mou nevolností spíme dva dny ve výšce 3885 m.n.m a jsme v pohodě. Tak snad jsem si pravidelnou jednodenní nevolnost vybral a dál už budeme v pohodě. V Ladaku mě nevolnost zastihla pod BC Stok Kangri. A také na jeden den. Už normálně večeřím a v noci se mi daří spát, i když jsem vlastně prospal celý den.

13.10.2014 Pondělí
Ráno si pospíme a vstáváme až skoro v půl osmé. Není skoro žádná námraza a obloha je skoro bez slunce, vítr nefouká. Divné počasí. K snídani kuskus a už je mi dobře, jen jsem trochu zesláblý. Sbalíme se a vyrážíme k sedlu. Podle rady vojáků víme, že kopec před sedlem musíme mít stále po levé ruce, cesta je stále do kopce, občas traverzuje po travnatém svahu. Vlevo za údolím stále vidíme znatelnou cestu k Tilicho Lake, možná by byla jednodušší, ale určitě ne tak krásná a zajímavá. Nad prvním traversem potkáváme stádo yaků bez pasáků. Stále postupujeme výše a v 4680 metrech jsou postavené kamenné zdi, podle mapy asi v High Karke. Pod ní si dáváme svačinu - tyčinky a směs Kaschmir - masala
koření s nudličkami, hrachem, ořechy. Vodu nabíráme z potůčků kolem cesty. Začíná se zatahovat, opouštíme travnaté svahy a vstupujeme do suťových polí. Cestička je hodně nezřetelná, často jdeme jinudy, nevíme, která cesta je od lidí a která od yaků. Stále se držíme po levé straně údolí tak, aby kopce byly po naší levé ruce. Musím často odpočívat, dýchání je v pořádku, ale jsem unaven. Pavlína jde jak tank stále vpředu. Když vystoupáme do 5000 metrů, cesta končí a její pokračování je dost nejasné. Pravdě podobně se nechá jít vlevo s tím, že se sestoupí na ledovec a nějak přes ledovec se dojde do sedla. Nebo je možné jít doprava s tím, že zpočátku se leze po skále a následně je prudké suťovisko. Začíná poletovat sníh a foukat vítr, je značná zima, tak po krátké poradě a zjištění, že jsou už tři hodiny navrhuji sestoupit k High Karke, postavit stan a přespat a druhý den ráno vyrazit a přejít sedlo. Po sestupu a postavení stanu začíná zesilovat nárazový vítr, takže už někdy po čtvrté hodině zalézáme i bez jídla do stanu a spacáků. Jíme opět směs a tyčinku, čteme si a nebo povídáme. Kolem osmé jdeme před spaním na záchod, začíná padat sníh a stále fouká vítr. Sníh padal celou noc, průběžně ho sklepáváme ze stanu, přestává foukat vítr. Asi v půl třetí jsem se probudil tím, že se mi zdá že je ve stanu málo místa a opravdu, stan se nakláněl a u jeho paty bylo již hodně sněhu. Odtlačíme ho od stanu a jsme zvědavi, kolik ho napadlo.

14.10.2014 Úterý
Jak začne svítat vstáváme a víme, že již nahoru určitě nepůjdeme, že sestoupíme dolů. Balíme se, obouváme boty ve stanu a když rozepnu předsíň, jsem zděšen napadaným sněhem. U stanu je nějakých 30 - 40cm mokrého sněhu, stále padá, je mlha, bílá tma. V rychlosti sbalíme stan, na záda batohy, pláštěnky a jdeme dolů. Naštěstí si vcelku dobře pamatujeme cestu dolů, viditelnost je nějakých 20 metrů. Musíme dolů podél svahu, nestoupat nahoru do kopce a nesejít doleva k potoku a už vůbec ne přes něj. GPS a jak říkám navigační systém Pavlína, neomylně nás vede dolů. Opět potkáváme zasněžené yaky, já ztrácím pláštěnku, pro kterou se mi vůbec nechce vracet, ale nakonec asi po 300 metrech ji nalézám, už skoro zapadanou sněhem. V jednom místě se nám jakoby zázrakem otevírá pohled na Kaisang, ale během chvilky je opět mlha a pokračuje sněžení. Dojdeme až na hranu nad údolím vpravo a tady víme, že musíme podél ní dojít až k lesu. Když les nacházíme, máme radost, že to nejhorší je za námi. Lezeme dolů lesem v místech, kam bych za normální situace nevlezl, strže, prudké sestupy, křoviska. Dojdeme až pod les ke starým kasárnám, tady už je jen asi 5cm mokrého sněhu a prší. Boty už máme mokré, návleky na kalhoty pomohly snad první dvě hodiny, ale už i kalhoty jsou mokré, goretexová bunda už začíná propouštět, rukavice promočené. V jednom místě, naštěstí skoro pod lesem, Pavlína padá na kameni a zlomí hůlku. U kasáren zjišťujeme, že jsme zapomněli přejít potok a zde se nám to nikde  nepodaří, neboť řeka je zde v hluboké strži a stěny jsou z jílovité hlíny. Vracíme se zpět do lesa a hledáme co nejschůdnější cestu přes řeku. Všude už je plno vody, zde už jen prší a neřešíme, zda jdeme louží, nebo po cestě. Podaří se nám řeku přejít a sejdeme do kasáren. Je nám celkem zima, říkáme si, že teplý čaj by bodl, ale nikde nikdo, tak pokračujeme dolů a už i vidíme kam máme pokračovat. Scházíme až dolů k řece Tini Khola a máme další problém. Řeka je rozvodněná, přes mostek teče voda. Hážeme na mostek další kameny a já to jdu vyzkoušet. Neúspěšně, padám do vody, ztrácím jednu hůlku a ještě víc mokrý než jsem byl pokračujeme v nahazování kamenů na mostek. Po chvilce se zdá, že mostek je schůdný, přejdu a pomůžu přejít Pavlíně. Pokračujeme řečištěm, kde teče podstatně víc vody, než předevčírem, ještě nás čeká rozvodněná řeka zleva, ale nějak se nám ji podaří přeskočit a to už jsme skoro ve vesnici Tini. Nechce se mi jít přes pole, tak jdeme po cestě, která je plná vody a louží a jílovitého bahna. Přijdeme do starého Jomsomu, Pavlíně se ještě podaří před ním šlápnout na kraj louže a skoro po koleno se zabořit. Ubytujeme se v prvním hotelu New Galaxy House za 600,- Naštěstí je zde málo lidí, tak na horní jídelně rozložíme mokré věci, všude za námi zůstávají loužičky, V hotelu je zima, Pavlína se ještě osprchuje v teplé vodě, já už mám jen studenou, ale připadá mi teplá. Dáváme si česnečku, masala tea a na šestou si objednáváme dal bath. Do té doby ležíme v posteli pod dekou, já suším promočený foťák, display je zamlžený, na svém těle po vyndání baterky a karty. Funguje mobil, tak posílám domů zprávu o sněhu a že jsme v bezpečí dole. Při příchodu na večeři je pod stolem topení, stůl přikrytý dekou a pod ním nádherné teplo. Sedí s námi dvě mladé Polky a po chvilce povídání - kde, kam a pod nám ukazují fotky Tilicho Lake. Nádhera. Tak třeba někdy jindy. Co nejdéle jsme na jídelně, aby jsme naakumulovali teplo, ale posléze i na pokoji je relativně teplo a hlavně sucho.

15.10.2014 Středa
Probouzíme se něco po šesté, v noci svítily hvězdy, tak snad už pršet nebude. K snídani si dáváme tibetský chléb s omeletou a čajem, platím 3500,- Ptám se domácího na autobus, jestli vůbec pojede když pršelo a povídá že určitě ano, není důvod aby nejel. Asi to nebyl úplně znalec, neboť autobus měl jet od mostu po půl osmé a první přijíždí skoro v půl desáté. S námi tam čeká i skupina Izraelců. Jejich, asi vedoucí, má matku z Nových Zámků a babičku z Prahy. A pak že Češi nejsou ve světě vidět. Při čekání na bus je napadne, že by jsme si mohli vzít jeep, ale první, který kolem deváté přijede, chce za cestu do Pokhary 70000,- Tak jej odmítají a čekáme dál. Do prvního busu se Izraelci nacpali, ale místní je vyštvali ven, neboť neměli zarezervovaná místa a místní lidi co ano, tak zůstali venku. Nakonec museli vystoupit a narvali se až do dalšího busu, kam jsme se my už nevešli. Tak jsem zarezervoval další bus s tím, že nám lístky prodá, až přijede. Asi po 15 minutách měl telefon, nejspíš s tím, že už bus jede, tak mi prodal lístky za 1660,- pro dva. Asi v půl jedenácté jsme konečně odjeli a cesta do Beni s přestupem v Ghase trvala až do 19,30 hod. Takže jsme jeli 9 hodin v buse, kde neustále kolena se dotýkají sedačky a do zadku se zařezává výztuž. A z Ghasy byla mezera ještě asi o 5 cm menší. Už z Jomsomu s námi jede silnější chlap v teplákách s malým batohem a cestou se dává do řeči s Izraelkou a něco jí vypráví, že v Muktinahu je sníh a že asi 16 lidí mělo nějaký problém v High Campu na Thorong La. Až druhý den se dozvídáme o velkém neštěstí a našem štěstí, že jsme byli na druhé straně kopce a včas se vrátili dolů. V Beni na nádraží nás odchytává náhončí z hotelu Myagdi a za 500,- pro dva, bez sprchy, se ubytováváme. Dáváme si večeři, nudle za 70,- , veg. thupka za 70,- , Fanta za 40,- Naprosto senzační kuchař, vynikajicí jídlo. A to dělal náhončího, ubytovatele, recepčního, kuchaře,
úklid … Ještě se jdeme projít po městě, které při první návštěvě nás nenadchlo, ale teď se nám zdá hezké a příjemné. Plno krámů, hotelů, ale nikdo nic nenutí, v pohodě. Ještě si dáváme samosu za 20,- , ale chuťově nic moc. Před desátou zaléháme, postele jsou hodně tvrdé, ale usínáme.

16.10.2014 Čtvrtek
Hotelová klasika - opět v půl páté si chtějí nějaké paní povídat a zrovna na chodbě před našim pokojem. A jedna z nich to tlumočí partnerovi ve vedlejším pokoji za papundeklovou stěnou. Tak v šest vstáváme a jdeme se projít po ranním Beni. Obchody postupně otevírají a ulice začíná žít. Kupujeme si 8 banánů za 40,-  K snídani si dáváme, opět vynikající, sendvič, opékané brambory, mrkev, černý čaj a platím i s noclehem 1200,-  Před osmou už jsme na nádraží, lístek pro dva do Pokhary za 220,- a v devět odjíždíme. Už jede větší autobus a kolena se v pohodě vejdu. Na lístku je napsané číslo sedadla a ačkoliv je jen půlka autobusu plná, jsou dohady, že někdo někomu sedí na místě. Požádám jednu slečnu, přečte si kde máme sedět, tak si přesedáváme. Pořádek musí být. Po čtyřech hodinách jsme v Pokhaře nad Lake side. Zastaví nám u taxíka, kterého za 300,- bereme a necháváme se odvézt do Travel guest house, kde byl na jaře ubytován Láďa s Danou a moc si to chválili. Domácí nám nedává moc možnosti ke smlouvání, tak to za 1200,- za noc bereme. No je to o třetinu víc než na jaře. Hned si kupujeme jízdenku na bus do Kathmandu v recepci za 700,- na 19.10. Vybalujeme a na velké terase před pokojem sušíme stan, spacáky, oblečení, batohy, boty … Opět se dozvídáme od něj o neštěstí v ThorungLa a když mu říkáme, odkud jdeme, říká nám, že jsme štastní lidé. Jdu na net a čtu si zprávy, že je pohřešováno 85 lidí a potvrzeno úmrtí 25 - 29 lidí. Navíc se dozvídáme o lavině v Dhaulágiri BC a že jsou pohřešováni dva Slováci z horolezecké výpravy, co jsme s nimi mluvili. …. Prošli jsme se v teplíčku a suchu po Lake side, v boční uličce si dali kávu - organic - s  kroisantem za 280,- , o kus dál jsme si dali 3 samosy a 2 placky za 150,- Procházíme a hledáme restauraci, kam zajdeme na večeři, na indické jídlo s masem, na oslavu toho, že žijeme a že jsme měli nejspíš víc štěstí, než rozumu.

17. a 18.10. 2014
Trávíme dny v Pokhaře, nákupy, zevlování, odpočinek, navštívíme Tashiling, kde je Tibetský kemp, ale nějak tomu nerozumím co chtějí … , v sobotu na jezeře je brigáda za účasti vojáků k vytrhávání vodních rostlin a jejich úklidu za promenádu … počasí je nádherné, slunečno, teplo, minimum mraků. Je vidět, že sezona je v plném proudu, minimálně jednou tolik turistů, než bylo  na začátku našeho treku.

19.10.2014 Neděle
Vstáváme před šestou, ale jdu ze střechy hotelu fotit poslední pohledy na zasněžené vrcholky za Pokharou, jímž vévodí špičatá Machhapuchhre, která je nejblíž, tak vypadá nejvyšší. A pak nestíhám dobalit a vybíhám za Pavlínou, která už je na snídani. A celou cestu busem přemýšlím, zda jsem sbalil i čtečku, kterou jsem měl u televize. Samozřejmě že ano. Snídani stejně teprve připravují, ale už čeká taxikář, kterého jsme si včera domluvili na hlavní třídě za 200,- . Na turistické stanici autobusů čeká asi 20 autobusů do Kathmandu, některé s klimatizací za 900,- a nebo bez, kterým jedeme my, za 700,- A nakonec všechny přijedou do města stejně a myslím, že se stejným pohodlím. V 07,30 hod. autobusy postupně odjíždějí, cesta vcelku ubíhá a ve velkém busu ani tolik nevadí rozbitá silnice. Každé dvě hodiny všechny busy zastavují v nějakém resortu, kde je možnost jít na WC, nebo se najíst. Před půl čtvrtou jsme v Kathmandu pod Thamelem. Hledáme nějaký rozumný hotel s klidnějším prostředím a za Thamel chowkem nalézáme  Red Rock, kde platíme 1500,- za pokoj a noc. Už jsme nějak ani neměli chuť a potřebu smlouvat, nebo hledat jiný hotel. Po ubytování se jdeme projít po Thamelu, postupně se orientuji a hlavní záchytný bod pro mě opět je German bakery. Jen pro zajímavost hledám Govindovo kancelář, kde jsme byli před čtyřmi roky, ale už tam je něco jiného. Ale nbáhodou najdu jeho novou kancelář, jen jeho hotel jsem nenašel. Dojdeme až k restauraci Small Star, je zde stále stejná špína a stále výborné jídlo. Dávám si curry za  110,- Pavlína chicken chillis za 150,- , voda 35,- Vracíme se do hotelu a kupujeme 8 banánů za 120,- a mango za 170,- Ptám se ho, kde ho vzal, když je konec sezony a prý z Pakistánu. Ale nebylo dobré.

20. až 22.10.2014
Jsme v Kathmandu, čas trávíme nákupy, prohlížením památek v okolí Thamelu, já už na většině z okolí byl při minulých návštěvách, Pavlíně stačilo vidět a projít Durban square a volně přístupné dvory a památky. Více procházíme tržnice a sledujeme lidi, jíme v okolí tržnic vynikající a levná jídla pro místní. Stále je krásné počasí, svítí sluníčko a je dost velké teplo. Jen poslední večer, když jsme chtěli jít na poslední dal bath, začalo pršet a pršelo dost přes hodinu.

23.10.2014 Čtvrtek
Dnes odlétáme v 08,35 hod. opět s turkama. Před sedmou jsme již na letišti, taxi jsme si opět domluvili večer předem, ale domluvený taxikář přijel pozdě, tak jsme odjeli jiným taxíkem. Sice chtěl vyšší cenu, ale řekl jsem mu, že domluvená cena byla 450,- a že pokud nechce, bereme jiného taxíka. Na letišti si říkáme času dost, koupíme snídani, dáme kávu …. hledáme přepážku tureckých aerolinek a ona je zavřená. Naštěstí tam ještě byl jeden zaměstnanec a divil se, že nejsme odbaveni, když za půl hodiny odlétá letadlo. Když mu ukážeme letenku s časem, povídá, že let byl o hodinu posunut dopředu a že to máme vědět. Tak ve spěchu proběhne naše odbavení a nastoupení do letadla. A stejně odlétá z Kathmandu až skoro v 08,15 hod. Do Mnichova přiletíme před sedmou, už na nás čeká Pavlíny syn, který nás veze domů. Skoro celou cestu prší, jen nad Železnou Rudou na Špičáku padá sníh a to asi 3 cm, takže auto s letními pneumatikami má trochu problémy, ale řidič to v pohodě zvládne a po desáté hodině vystupuji v Nýrsku.

Fotografie z treku naleznere ZDE

Aleš: Díky Františku